Tektonický zlom

Tomáš Fürst

V posledních letech se mediální sféra rozdělila na dva bloky. Na jedné straně stojí mainstreamová média, která zapomněla na svoji roli „hlídacího psa demokracie“ a v podivuhodné symbióze se státní mocí rozšiřují vládní propagandu a útočí na kohokoliv, kdo s ní nesouhlasí. Na druhé straně stojí média alternativní, která se více či méně šikovně snaží zaplnit vakuum, jež vzniklo tím, že mainstream rezignoval na svoji činnost. Média oficiální jsou typicky vlastněna nadnárodními korporacemi a více či méně dotována státy. V případě médií „veřejnoprávních“ jsou státem přímo financována (ať už tomu právníci říkají, jak chtějí). Média alternativní se protloukají, jak umějí.

Málokdo ale ví, že ve vědeckém světě to funguje úplně stejně. Existují oficiální vědecká média – takzvané impaktované časopisy – ve kterých se publikují články, jež jsou ve shodě s „vědeckým konsenzem“. Vědecký konsensus je pak definován jako to, co je publikováno v impaktovaných časopisech. Impaktované časopisy jsou typicky vydávány nějakým velkým nakladatelstvím (například Springer, Elsevier či Nature Publishing Group), které je součástí nějakého nadnárodního impéria. Tato impéria jsou futrována penězi daňových poplatníků, protože za publikaci článku v impaktovaných časopisech dnes autoři musejí platit. Peníze na tyhle poplatky tečou od států (skrze granty) k vydavatelským domům. A nejsou to malé peníze. Ročně vyjde asi 5 milionů „vědeckých článků“ a typická cena za publikaci jednoho článku se pohybuje v tisících eur. Tak si to račte vynásobit.

Výsledky, které nezapadají do „vědeckého konsensu“ se do impaktovaných časopisů moc často nedostanou a kolují vědeckým podsvětím na různých alternativních platformách typu Substack. To umožňuje politickému establishmentu nepohodlná fakta ignorovat s tím, že to přece nevyšlo v žádném impaktovaném žurnálu, takže to není věda.

Proto je nesmírně důležité, aby se v impaktovaných časopisech postupně začala objevovat pravda o době covidové. Nebude to jednoduché, protože v případě covidu postihla vědecký mainstream tak rozsáhlá ztráta soudnosti, že racionální pohled na mnohá témata doby covidové je dnes v mimořádně ostrém protikladu s „vědeckým konsensem“. I tak se však semtam objevila drobná trhlinka ve slonovině, ze která je věž vědeckého konsensu vystavěna. Například článek v British Medical Journal, který přinesl zprávu o falšování dat v registrační studii vakcín.

Minulý týden se však místo drobné trhlinky objevil rovnou tektonický zlom. Nějakým způsobem se do časopisu Cureus vydávaného Springerem podařilo prosadit článek COVID-19 mRNA Vaccines: Lessons Learned from the Registrational Trials and Global Vaccination Campaign. Už jen seznam autorů vzbudí u nás, kteří jsme covidovou ztrátu soudnosti sledovali, nevěřícný údiv: Jessica Rose a Peter McCullough. Špičkoví vědci, jejichž texty jsme poslední tři roky mohli číst jen na Substacku. Steve Kirsch – který se hrdě hlásí k tomu, že jej americká vláda označila za nejnebezpečnějšího šiřitele dezinformací o covidu.

Obsahu článku se budu věnovat v samostatném komentáři, protože je to na delší povídání. Jednou větou lze říct, že je v něm ohledně covidových vakcín potvrzeno a pečlivě zdokumentováno skoro všechno, co se dodnes v mainstreamu povinně nazývá dezinformacemi. V této chvíli jen zkopíruju poslední větu závěru: Given the well-documented SAEs and unacceptable harm-to-reward ratio, we urge governments to endorse and enforce a global moratorium on these modified mRNA products until all relevant questions pertaining to causality, residual DNA, and aberrant protein production are answered.“

Článek má za těch pět dnů, kdy na webu časopisu Cureus visí, celkem 135 000 přístupů. Když jsem kliknul náhodně na jiný článek publikovaný v ten samý den, našel jsem celkem 74 přístupů. Zřejmě je tedy po hlasu rozumu ve vědeckém světě docela velká poptávka. Je jen otázka času, kdy se tento tektonický zlom rozšíří ze světa vědeckých žurnálů i do médií obecných.

Dvacátý čtvrtý leden roku 2024 se zapíše nesmazatelným písmem do dějin doby covidové. Bude to den, kdy se „vědecký konsensus“ stran covidu začal hroutit.

Sdílejte