Blog

Zvýrazněno

Opomenuté aspekty hodnocení nejnovějších trendů ve vývoji počtu narozených dětí a plodnosti

Ondřej Vencálek

V uplynulých přibližně dvou týdnech proběhla čilá debata o vývoji počtu narozených dětí a plodnosti v České republice v posledních letech. Zkusím nejprve tuto debatu krátce rekapitulovat a poté poukázat na některé zatím opomíjené aspekty této problematiky. Zejména se zaměřím na hodnocení roku 2021 jako roku s (výrazně) zvýšenou plodností, po níž by bylo možné očekávat pokles („návrat k průměru“). Zjistíme totiž, že plodnost nebyla zvýšená až tak výrazně, jak se může na první pohled zdát. Překvapivě důležitou roli totiž hraje skutečnost, že v roce 2021 proběhlo sčítání lidu. 

Rekapitulace únorové debaty o vývoji počtu narozených dětí a plodnosti

Debatu o vývoji počtu narozených dětí (a potažmo plodnosti) v ČR odstartoval článek Tomáše Fürsta z 6. února 2023, v němž se autor pozastavuje nad „skokovým desetiprocentním poklesem počtu narozených dětí“ v roce 2022 oproti roku 2021. Dále upozorňuje na „velmi dramatický pokles počtu narozených dětí i v mnoha jiných zemích“ a zamýšlí se nad možnými příčinami poklesu. Ty je podle Fürsta „třeba hledat v něčem, co nastalo na jaře roku 2021“. Možnou souvislost nachází v časové koincidenci s počátkem očkování: „Data z ostatních zemí ukazují přesně stejnou časovou souvislost – pokles porodnosti nastává asi devět měsíců po začátku očkování věkové kohorty rodičů.“ Zcela správně upozorňuje, že může jít o souběh čistě náhodný, zároveň však nenachází evidenci pro jiné vysvětlení pozorovaných změn a vybízí proto k důkladnému zkoumání příčin poklesu počtu narozených dětí.

Reakcí na výše uvedený článek byl text Petra Koubského z 15. února 2023 v Deníku N. Koubský v něm zcela správně poukazuje na zjevnou slabinu Fürstovy úvahy, která spočívá v práci s absolutními počty narozených dětí bez zohlednění četnosti a věkové struktury populace žen v reprodukčním věku (15 až 49 let). Tvrdí, že „pokles počtu nově narozených dětí je nesporný, ale k jeho vysvětlení stačí vzít v úvahu, jak klesá počet žen v reprodukčním věku, další mechanismy nejsou nutné.“ Článek je shrnut tvrzením, že „K vysvětlení [současných] populačních trendů postačují známé a prozkoumané faktory, žádný nový se neprojevuje“. Svá tvrzení dokládá vývojem jednoho z demografy používaných ukazatelů plodnosti („intenzity rození dětí“), tzv. úhrnné plodnosti. K této míře se v následujícím textu budeme opakovaně vracet.

Třetí text publikovaný na stránkách skupiny SMIS je datován 17. února 2023 a má formu rozhovoru imunoložky Zuzany Krátké s demografkou Klárou Hulíkovou Tesárkovou. Ta zopakovala potřebu pracovat nikoliv přímo s počty narozených dětí, ale s mírami plodnosti, které zohledňují počet a věkové složení populace žen v reprodukčním věku: „Pro možné analýzy souvislostí mezi plodností a jakýmikoli možnými faktory je zcela nutné pracovat s intenzitami očištěnými od strukturálních vlivů, protože struktura populace a počty žen jsou zde jednoznačně rušivým faktorem zkreslujícím celé vyznění tématu.“ Pokles počtu narozených dětí Hulíková Tesárková vysvětluje strukturální změnou populace, která je „logickou, plně předvídatelnou a hlavní příčinou pozorovaného poklesu.“ O roku 2021, kdy „došlo nejen v ČR, ale i v jiných evropských státech ke zvýšení úrovně plodnosti, tedy kdy se zvýšil průměrný počet živě narozených dětí na ženu“, hovoří jako o výjimečném. Uvádí: „Pokud by nedošlo k výjimečnosti roku 2021, tak i v něm by nastal další pokles počtu živě narozených dětí o několik tisíc (mezi roky 2019 a 2020 byl pokles o více než 2 tisíce) a pokračující pokles v roce 2022 by nebyl tak mimořádně působící.“      

Zatím poslední text zveřejnil na stránkách skupiny SMIS 19. února 2023 Arnošt Komárek. V tomto textu vypočítává meziroční změnu počtu narozených pro jednotlivé měsíce a dochází k závěru, že „S ohledem na bezprecedentní skokovou změnu v porodnosti pozorovanou z měsíce na měsíc (po očištění o sezónnost) se však důvodně domnívám, že ji nelze vysvětlit běžným demografickým vývojem, ale musí jím být nějaká téměř jednorázová událost.“

Proč je rozumné pracovat spíše s mírami plodnosti než přímo s počty narozených

Počet narozených dětí za určité období (např. daný kalendářní rok) na určitém území (např. v daném státě) je zásadním způsobem ovlivňován počtem obyvatel žijícím v daném čase na tomto území. Podstatné je rovněž věkové složení obyvatelstva – počet narozených dětí je těsněji spjat s počtem žen v reprodukčním věku (15-49 let) než s celkovým počtem žen, respektive celkovým počtem obyvatel. Vztáhneme-li počet narozených dětí k počtu žen v reprodukčním věku, získáme míru plodnosti, tedy ukazatel, který vypovídá o „intenzitě“, s jakou ženy v dané (časově a prostorově určené) populaci rodí děti. Demografové používají různé míry plodnosti, přičemž společné těmto mírám je to, že počty narozených dětí vztahují k počtům obyvatel, typicky při zohlednění věku těchto obyvatel.

Jednou z nejčastěji používaných měr plodnosti je tzv. úhrnná plodnost, která představuje „průměrný počet živě narozených dětí, které by se narodily jedné ženě za předpokladu, že by míry plodnosti podle věku zaznamenané ve sledovaném kalendářním roce zůstaly během jejího reprodukčního věku (15–49 let) neměnné.“, viz Metodické poznámky k Demografické příručce ČR 2021. Úhrnná plodnost se vypočítává jako součet věkově specifických měr plodnosti.

Co má vliv na to, s jakou intenzitou se děti rodí? Co ovlivňuje plodnost? Odpovědi hledáme jednak v prostorovém srovnání měr plodnosti (v daném čase), ale také hodnocením vývoje měr plodnosti na daném území v čase.

 Vývoj úhrnné plodnosti v ČR od 90. let 20. století

Zaměříme-li se vývoj plodnosti v České republice od 90. let 20. století, budeme pozorovat její nárůst až k rekordně vysokým hodnotám z roku 2021. V tiskové zprávě Českého statistického úřadu (ČSÚ) ze dne 15. prosince 2022 se uvádí: „Díky nárůstu intenzity plodnosti v posledních jedenácti letech se Česko v roce 2021 zařadilo k zemím s nejvyšší úrovní úhrnné plodnosti v Evropě. Průměrný počet dětí na jednu ženu u nás dosáhl 1,83 a byl nejvyšší od roku 1992.“ Tuto zprávu převzala ČTK [1] a nejsledovanější veřejnoprávní [2, 3, 4] i komerční média [5, 6, 7]. Česká televize ke zprávě připojila také graf vývoje úhrnné plodnosti.

Obrázek 1: Vývoj úhrnné plodnosti v ČR v letech 2011-2021. Data: ČSÚ; graf formátován dle [2].

Z tohoto grafu je dobře patrné, že v roce 2021 došlo k značně velkému zvýšení úhrnné plodnosti. Zatímco ve čtyřech předešlých letech byly hodnoty stabilní (1,69 v roce 2017 a 1,71 v následujících třech letech), v roce 2021 byla hodnota úhrnné plodnosti 1,83. Ponechme nyní stranou skutečnost, že díky omezení hodnot vykreslených na svislé ose (1,3 až 1,9 dětí na ženu) se změny hodnoty zdají „dramatičtější“, než kdyby svislá osa začínala hodnotou nula. Meziroční nárůst z hodnoty 1,71 na hodnotu 1,83, tj. nárůst o cca 7 %, je v posledních 10 letech největší a budí tudíž pozornost. Co je jeho příčinou? Než se pustíme do spekulací, podívejme se do dat trochu blíže.

Vývoj počtu narozených dětí a počtu žen v reprodukčním věku („záhada mizejících žen“)

Pro výpočet úhrnné plodnosti jsou zásadní údaje o počtu živě narozených dětí, věku jejich matek a počtu žen v daném věku. Potřebné údaje najdeme v Demografické příručce, kterou každoročně publikuje ČSÚ. V současné době je k dispozici demografická příručka za rok 2021, která byla publikována 31.1.2023.

Jak se dá očekávat, k výpočtu „intenzity rození dětí“ je třeba znát především počty narozených dětí. Celkové počty narozených dětí můžeme zjistit hned z několika různých tabulek demografické příručky, např. z tabulky 1-5a Přirozený pohyb obyvatel na území Česka v letech 1919–2021 (absolutní údaje). Tyto počty jsou znázorněny na obrázku 2.

Počty (živě) narozených se v posledních několika letech (od roku 2015) pohybují v rozmezí 110 až 115 tisíc. Meziroční změny počtu narozených v těchto letech nepřekračují 2 procenta (v letech 2015 až 2021 představují postupně +0,8, +1,7, +1,5, -0,3, -1,6, -1,8 a +1,4 procent).

Obrázek 2: Vývoj počtu živě narozených dětí a počtu žen v reprodukčním věku v letech 1951 – 2021. Data: ČSÚ.

Zabývejme se nyní počtem žen v reprodukčním věku. Vyjdeme z tabulky 1-11 Ženy ve věku 15–49 let podle jednotek věku v letech 1920–2021 (stav k 1. 7.), kde pro jednotlivé roky nalezneme i celkový počet žen ve věku 15-49 let. A zde nás čeká možná velké překvapení. Jak je patrné z obrázku 2 (povšimněme si prudkého poklesu červené čáry na jejím konci), mezi roky 2020 a 2021 došlo k největšímu poklesu počtu žen v reprodukčním věku za období od roku 1951.

Počet žen v reprodukčním věku uváděný v datech ČSÚ poklesl mezi roky 2020 a 2021 o 83 471, tj. přibližně o 3,5 %. Nejde přitom jen o rozdíl mezi nejstarší generací 49letých, která v roce 2020 čítala 73 617 (a která už se v roce 2021 nezapočítává, protože přesáhla vymezené věkové rozmezí), a nejmladší generací 15letých, která v roce 2021 čítala 51 023 žen. Pokud by byly všechny ostatní věkové skupiny stabilní, představovala by tato generační obměna úbytek o velikosti 73 617 – 51 023 = 22 594. Navíc by šlo o úbytek v „okrajových“ věkových skupinách, kde je plodnost dosti nízká, a na úhrnnou porodnost by tato samotná změna měla jen omezený vliv. Jenže došlo (alespoň formálně) k výraznému „úbytku“ žen i ve většině dalších věkových kohort. V každé z věkových skupin 31 až 39 let šlo o pokles o 4 až 5 procent. Opět zdůrazněme, že nejde o efekt různě populačně silných ročníků, neboť zde srovnáváme ve dvou po sobě jdoucích letech velikost „stejné“ skupiny. K výrazné změně došlo například ve skupině 30letých žen (k 1.7.2020) čítající 68 414 žen. Tato skupina tvoří „základ“ skupiny 31letých žen v roce následujícím (k 31.7.2021), v něm však skupina 31letých čítá jen 65 419 žen. Za rok se tedy někde „ztratilo“ jen v této věkové skupině téměř 3 tisíce žen, tj. skoro 4,4 %. Celkově se skupina 15-48 letých z roku 2020 za rok zmenšila o 60 877 žen, tj. o téměř 2,6 %.

Počet žen v reprodukčním věku a sčítání lidu („rozluštění záhady mizejících žen“)

Výše uvedený „úbytek“ počtu žen v reprodukčním věku samozřejmě v žádném případě nepředstavuje skutečný úbytek, ale je dán tím, že v roce 2021 proběhlo v ČR sčítání lidu, domů a bytů. Počty žen v jednotlivých věkových skupinách jsou totiž ve skutečnosti jen odhadovány. V roce 2021 došlo k bezprecedentní úpravě odhadu počtu žen v reprodukčním věku, jak je vidět z obrázků 3 a 4.

Obrázek 3: Meziroční procentuální změna počtu žen v reprodukčním věku. Data: ČSÚ.

Z obrázku 3 je patrné, že k takto dramatickému „poklesu“ počtu žen v reprodukčním věku předtím nikdy nedošlo. Pokles o více než jedno procento byl zaznamenán ještě v letech dvou předešlých sčítání lidu, tj. v letech 2001 (o 1,0 %) a 2011 (o 1,4 %). O to více vynikne mimořádnost poklesu v roce 2021 (o 3,5 %).

Meziroční změna počtu žen v reprodukčním věku pozorovatelná na obrázku 3 je z velké části dána nestejnou velikostí nastupující generace (15letých žen) a skupiny, která reprodukční věk opouští (49 let). Nejde však jen o tuto změnu. Vlivem přeshraniční migrace a (v malé míře) také úmrtnosti se mění také velikost skupiny žen, které žijí v České republice a zůstávají v reprodukčním věku (věk 15-48 let, v následném roce 16-49 let). Velikost těchto změn je zachycen na obrázku 4.

Obrázek 4: Meziroční procentuální změna v četnosti skupiny žen, které zůstávají v reprodukčním věku. Data: ČSÚ.

Z obrázku 4 je patrné, že odhady počtu žen v reprodukčním věku se výrazně upravovaly prakticky při každém sčítání lidu, a to směrem dolů (počet zjištěný sčítáním byl vždy menší, než byl odhad v předchozím roce). Největší korekce byla provedena při sčítání 2021. Po odhlédnutí od přirozeného stárnutí populace šlo o přibližně 2,6% „pokles“ (opravu). Druhá největší oprava (z roku 1970) byla poloviční (o 1,3 %).   

Za povšimnutí stojí také skutečnost, že v období mezi posledními sčítáními (2012 až 2020) byly prováděny „aktualizace“ odhadu počtu žen v reprodukčním věku vždy směrem nahoru, a to až o 0,5 % ve všech třech letech před sčítáním. Celkově se tak za roky 2012 až 2020 skupina žen v reprodukčním věku „zvětšila“ o 56 079 osob, aby byla následně v roce 2021 o 60 877 osob „zmenšena“.

Změna plodnosti mezi roky 2020 a 2021

Z výše uvedeného vyplývá, že k velkému zvýšení úhrnné plodnosti mezi roky 2020 a 2021 došlo zřejmě do značné míry díky „aktualizaci“ (snížení) odhadu počtu žen v reprodukčním věku.

Jak moc se tato skoková změna promítla do výpočtu úhrnné plodnosti? Záleží na tom, jak se postavíme k velké diskrepanci v odhadech velikosti věkových kohort před a po sčítání lidu 2021. Skokovou změnu (emigrace či úmrtí desítek tisíc žen v této skupině během jediného roku) nepovažuji za věrohodné vysvětlení.

Věřím, že výsledky ze sčítání lidu jsou nejlepšími dostupnými odhady pro rok 2021 a skutečná hodnota úhrnné plodnosti se tedy v roce 2021 opravdu pohybovala kolem hodnoty 1,83. Při vyloučení výše uvedené reálné skokové změny to ale znamená, že v letech bezprostředně předcházejících byl odhad počtu žen v reprodukčním věku mírně nadhodnocen, a úhrnná plodnost tedy byla mírně podhodnocena.

Vzhledem k výše uvedené „bilanci“ za roky 2012 až 2020, kdy bylo ke skupině žen v reprodukčním věku postupně přičteno přibližně 56 tisíc osob a následně bylo v roce 2021 přibližně 61 tisíc osob odečteno, se jeví jako rozumné počítat s nulovou bilancí za roky 2012 až 2020 a jednotlivé skupiny nechat „stárnout“, ale nijak je nezvětšovat ani nezmenšovat. Skok v roce 2021 v počtu žen v reprodukčním věku pak nebude tak dramatický. 

Takto odhadnuté počty žen v reprodukčním věku následně použijeme k standardnímu výpočtu úhrnné plodnosti za roky 2011 až 2021. K výpočtu dále použijeme údaje o počtu živě narozených dětí podle věku matky, které v Demografických ročenkách ČR publikuje pravidelně ČSÚ. Konkrétně vycházíme z tabulek D.04 Živě narození podle věku matky, legitimity a pořadí narození.

Výsledný odhad vývoje úhrnné plodnosti v ČR v letech 2011 až 2021 je zobrazen na obrázku 5 zeleně, červená linka ukazuje původní, oficiálně publikované hodnoty.

Obrázek 5: Vývoj úhrnné plodnosti v ČR v letech 2011 až 2021 dle oficiálních údajů ČSÚ (červeně) a po přepočtu na základě údajů ze sčítání lidu 2021 (zeleně). Data: ČSÚ.

Je třeba si uvědomit, že oficiálně uváděné hodnoty úhrnné plodnosti byly publikovány postupně v jednotlivých letech mezi sčítáními lidu, kdy statistici upravovali odhady počtu žen v reprodukčním věku. Při posledním sčítání lidu (2021) se však ukázalo, že tyto odhady byly značně nadhodnocené a skutečná úhrnná plodnost byla tudíž zřejmě větší, než bylo oficiálně publikováno.

To znamená, že oproti roku 2020, v němž byla oficiálně uváděna úhrnná plodnost 1,71 dítěte na ženu, opravdu došlo v roce 2021 ke zvýšení úhrnné plodnosti, ale změna ve skutečnosti nebyla tak dramatická, jak by se z oficiálních dat (uvádějících hodnotu 1,83 za rok 2021) mohlo zdát

Jak postupovat při hodnocení dat za rok 2022 – „průměrná“ hodnota může být dosti matoucí pojem

Při hodnocení nejnovějších dat je třeba si uvědomit, že oficiálně publikované hodnoty úhrnné plodnosti před rokem 2021 na jedné straně a její hodnoty z roku 2021 a dalších let na straně druhé jsou (resp. budou) obtížně srovnatelné, protože v roce 2021 došlo k bezprecedentně velké úpravě odhadu počtu žen v reprodukčním věku, přičemž z těchto aktuálních hodnot budou zřejmě vycházet i odhady v letech následujících. 

Nejnovější čísla o počtu narozených dětí jsou měsíční údaje za první tři čtvrtletí (tedy leden až září) roku 2022. Ty jsou k dispozici od 12. 12. 2022 na stránce ČSÚ v tabulce Tab. 1 Počet a pohyb obyvatel České republiky v letech 1992–2022: absolutní údaje (roční, čtvrtletní, měsíční). Měsíční počty za celý rok 2022 by měly být publikovány přibližně za měsíc, přesněji 21. března 2023, detailnější data o věku matek narozených dětí pak v říjnu 2023, kdy vyjde Demografická ročenka ČR – 2022.

Data publikovaná ČSÚ jsou přebírána do mezinárodní databáze Human Fertility Database. Nejnovější měsíční počty narozených v ní najdeme v sekci Short-Term Fertility Fluctuations v tabulce pro ČR obsahující neupravená zdrojová data Crude data. Počty živě narozených dětí pak slouží k odhadu úhrnné plodnosti. Jelikož počet narozených dětí závisí mj. na ročním období (jsou měsíce, kdy se pravidelně rodí dětí více), jsou k dispozici i odhady měsíčních hodnot úhrnné plodnosti očištěné od tohoto vlivu, které lépe slouží k posuzování dlouhodobých trendů.  Pokud by se naplnil odhad, který na základě měsíčních odhadů úhrnné plodnosti publikovaných na stránkách Human Fertility Database uvádí ve svém článku Koubský, tedy pokud by hodnota úhrnné plodnosti klesla v roce 2022 na 1,65, šlo by pokles, který je rozhodně hoden naší pozornosti. Proč si to myslím? Ať už vyjdeme z oficiálně publikovaných (neaktualizovaných) odhadů úhrnné plodnosti, nebo z aktualizovaných hodnot, jde o poměrně zásadní změnu trendu ve vývoji úhrnné plodnosti. Ta od roku 2011 až do roku 2021 rostla. V roce 2022 pak zřejmě došlo k poklesu, a to ne zcela zanedbatelnému. Ilustrujeme tuto změnu na obrázku 6.

Obrázek 6: Úhrnná plodnost v ČR 2011-2021 (přepočítané hodnoty) a predikce pro rok 2022. Hodnoty na základě dat ČSÚ za roky 2011-2021 spočítal O. Vencálek, predikce na rok 2022 je odhadem na základě měsíčních dat Human Fertility Database.

V diskusi o vývoji úhrnné plodnosti po roce 2021 je klíčové hodnocení hodnoty z roku 2021. Pokud bychom připustili, že tato hodnota byla mimořádně vysoká, bylo by možno v následujícím roce (2022) očekávat mírný pokles (princip „návratu k průměru“). Zde jsme však ukázali, že nárůst úhrnné plodnosti v roce 2021 extrémní nebyl. Možná, že expertně můžeme mírný pokles v roce 2022 předjímat (zejména, když už průběžná data tuto „predikci“ potvrzují), těžko by však někdo z dat do roku 2021 predikoval pokles o více než několik setin (modely, které po sérii rostoucích hodnot „predikují“ výraznější pokles vznikají často až poté, co k poklesu opravdu došlo).  

Pro úplnost dodejme, že hodnota 1,65 je pouze „predikcí“ a není zcela zřejmé, nakolik je tato predikce ovlivněna skokovou změnou odhadu počtu žen v reprodukčním věku v roce 2021. Dokonce i hodnoty měsíční úhrnné plodnosti za měsíce, pro něž už jsou počty narozených známy (byť jde o předběžné údaje), jsou totiž netriviálními odhady. Jejich autoři při jejich výpočtu nepočítají s detailními daty propojujícími počty narozených dětí s věkem jejich matek, jak je uvedeno na str. 7 v metodologické poznámce k těmto datům. 

Za pozornost stojí ještě jedna poněkud nečekaná nesnáz. Jde o interpretaci pojmu „průměrná hodnota“. Ve svém výše citovaném článku Petr Koubský uvádí: „Každopádně lze konstatovat, že rok 2022 není z hlediska úhrnné plodnosti nijak výjimečný, v rámci uplynulého desetiletí se jeví jako průměrný.“ Pokud se na zjištěné hodnoty úhrnné plodnosti pohybující se v rozmezí 1,43 až 1,83 budeme dívat bez jejich časového uspořádání, pak dojdeme k závěru, že hodnota 1,65 je „průměrná“. Zde ale hodnotíme vývoj úhrnné plodnosti v čase. Pokud by šlo o ustálený proces, který osciluje kolem jakési „průměrné hodnoty“, i v tom případě by pojmenování hodnoty 1,65 jako „průměrná hodnota“ bylo v pořádku. Zde však o ustálený proces nejde. Těžko budeme hledat někoho, kdo by trend v letech 2011 až 2021 označil za „konstantní“. Spíše se shodneme na tom, že byl rostoucí. V situaci, kdy pozorujeme rostoucí trend a následný pokles z nejvyšší dosažené hodnoty na hodnotu „průměrnou“, je závěr „Rok 2022 […] byl z hlediska úhrnné plodnosti průměrný.“ zavádějící.

Ze stejného důvodu považuji v Koubského článku za matoucí graf znázorňující krátkodobé fluktuace plodnosti v Česku. I zde je totiž opominuta časová posloupnost zjištěných hodnot. Jen velmi pozorný čtenář si všimne, že „podprůměrné hodnoty“ byly zjištěny převážně v první části sledovaného období, zatímco ty nadprůměrné v části druhé, po níž následuje již zmiňovaný „průměrný rok 2022“.

Koubský na základě toho, že hodnoty úhrnné plodnosti v roce 2022 byly průměrné, vyvozuje tyto závěry: „Nic nenasvědčuje, že by se během něj [roku 2022] projevovaly atypické efekty snižující plodnost. Pokles počtu nově narozených dětí je nesporný, ale k jeho vysvětlení stačí vzít v úvahu, jak klesá počet žen v reprodukčním věku, další mechanismy nejsou nutné.“ Ve své analýze jsem ukázal, že pokud v roce 2022 došlo k poklesu úhrnné plodnosti na hodnotu 1,65 (či podobně nízkou), je třeba nebrat tento pokles na lehkou váhu, ale pátrat po jeho příčinách.

Stojí za to zopakovat, že úhrnná plodnost je charakteristika intenzity rození dětí a je konstruována tak, aby se na ní neprojevovaly strukturní změny v populaci, tedy aby se „odfiltroval“ vliv měnícího se počtu a věkové struktury žen v reprodukčním věku, kteréžto faktory jsou bezesporu hlavními determinantami počtu narozených dětí. Jestliže tedy dochází ke změně trendu ve vývoji tohoto ukazatele (např. mění-li se trend z rostoucího na klesající), je potřeba takovémuto jevu věnovat pozornost. To platí zejména, pokud se potvrdí, že tato změna je výrazná.   

Závěr

Svým příspěvkem jsem měl ambici upozornit zejména na následující aspekty hodnocení nejnovějších údajů o počtu narozených dětí a jeho determinantách:

  1. V diskusi o vývoji úhrnné plodnosti po roce 2021 je klíčové hodnocení hodnoty z roku 2021. Ukázali jsme, že v roce 2021 došlo k méně extrémní odchylce ve vývoji úhrnné plodnosti, než by se mohlo z oficiálních dat zdát. Změna, ke které došlo v oficiálně publikovaných odhadech úhrnné plodnosti mezi lety 2020 a 2021, je do značné míry dána bezprecedentně velkou opravou odhadu počtu žen v reprodukčním věku po proběhlém sčítání lidu.
  2. Pokud by hodnota úhrnné plodnosti klesla v roce 2022 na 1,65, jak bylo predikováno z měsíčních dat Human Fertility Database, šlo by o pokles, který je rozhodně hoden naší pozornosti. Jde o výraznou změnu trendu, jejíž příčiny by měly být odhaleny.
  3. K hodnocení vývoje úhrnné plodnosti je třeba přistupovat jako k hodnocení trendu a jeho změn, nikoliv jako k hodnocení ustáleného procesu. Označení hodnoty jako „průměrné“ může být při takovéto analýze silně matoucí.

Kondicionály mimo kondici

Tomáš Fürst

V poslední době čím dál častěji slýchám povzdech: „Týden po očkování jsem dostal covid a žádná legrace to teda nebyla. Když si představím, jak hrozný by to bylo, kdybych nebyl očkovaný “. Některé mé přátele dráždí tato logika k zuřivosti, já se usmívám a namítám, že je to znak úplné kapitulace zastánců vakcinace: Když všechna skutečná data ukazují na opačnou stranu, nezbývá věřícím než vršit kondicionály a uchýlit se k „datům“ imaginárním.

Vědeckou inkarnací výše uvedeného lidového povzdechu jsou publikace, ve kterých jejich autoři počítají, kolik „mrtvých bylo zachráněno“ globální vakcinační kampaní. Mistry světa v tomto fantazírování jsou kolegové z Imperial College London, kteří nedávno spočítali, že nebýt očkování, zemřelo by na světě asi o 20 milionů lidí více.

My Češi ale nejsme s kondicionály pozadu. U nás vyniká zejména studie Kláry Hulíkové, která nám servíruje hypotetický svět bez covidových vakcín, ve kterém by v českých zemích zemřelo s covidem o 15 tisíc lidí více. Zajímavé je, že poslední věta závěru publikace se najednou od všech kondicionálů emancipuje a hlásá „Článek ukazuje, že očkování proti covidu zachraňuje životy“. Jistě, ovšem jen v imaginárním světě kolegyně Hulíkové.

Všechny tyto fantazie jsou totiž založeny na explicitním předpokladu, že covidová mortalita ve skupině očkovaných – kdyby nebyli očkovaní – by byla stejná jako pozorovaná covidová mortalita ve skupině neočkovaných. Prosím přečtěte si předchozí větu ještě jednou. Potom se podívejte na článek Jarka Jánoška, který to na SMIS nedávno vysvětloval.

Výše uvedený předpoklad neplatí. Již na konci roku 2021 (!) jsme získali data ze Všeobecné zdravotní pojišťovny, která jasně ukazovala, že neočkovaní umírají ze všech příčin násobně více než očkovaní, a to i v dobách, kdy žádná vlna covidu není. To samozřejmě nemůže být vlivem vakcíny, protože ani nejzarytější covidisté netvrdí, že by vakcína proti covidu chránila například před úmrtím na rakovinu ledvin. Napsali jsme o tom sérii článků na SMIS, ve kterých jsme vysvětlovali, že se jedná o takzvaný Healthy Vaccinee Effect, který vzniká tím, že lidé blízko smrti se neočkují. Očkovaná kohorta je tak mnohem zdravější než ta neočkovaná – důkazem je zásadní rozdíl v necovidové mortalitě mezi oběma skupinami. A protože je očkovaná kohorta mnohem zdravější než neočkovaná, rozdíl v covidové mortalitě mezi oběma skupinami nemůže být interpretován jako důkaz účinnosti vakcín. I kdyby byla vakcína čistým placebem, neočkovaní by umírali mnohem více než očkovaní lidé – jak na covid, tak na cokoliv jiného. Tato myšlenka se bohužel ukázala být příliš složitou pro uši různých profesorů, doktorů a docentů, kteří byli o účinnosti vakcín dopředu přesvědčeni a nedovedli si představit, že by pozorované rozdíly v mortalitě očkovaných a neočkovaných mohly mít jiný důvod.

Jakmile se objevila studie kolegyně Hulíkové – která je celá založená pouze na tomto omylu – ihned jsme do časopisu napsali a požadovali jsme uvedení na pravou míru. Napsali jsme také autorům článku. Časopisu i autorům jsme poskytli zcela jasný důkaz, že předpoklady, na kterých je článek založen, neplatí. Důkaz představují ona data VZP, která ukazují, že i v měsících, kdy s covidem neumíral téměř nikdo, byla mortalita neočkovaných v každé věkové kategorii nejméně dvakrát větší než mortalita očkovaných. Důkaz je to naprosto nesporný, veškerá data jsou veřejně k dispozici a VZP pojišťuje více než polovinu českého obyvatelstva, takže nejde o nějakou náhodnou statistickou anomálii.

Časopis Scientific Reports – vydávaný Nature Publishing Group – se nás snažil nějak odbýt. Opakovaně nám psali, že to musíme napřed řešit s autory. Řešili jsme. Autoři nám neodpovídali buďto vůbec nebo zcela mimoběžně. Nakonec nám po mnoha měsících (!) z časopisu bez jakéhokoliv vysvětlení napsali, že naši odpověď nemohou otisknout.

My jsme však pokoj nedali a podařilo se nám zprávu o Healthy Vaccinee Effect prosadit jako odpověď na jiný článek do téměř neznámého (ale impaktovaného) časopisu Polish Archives of Internal Medicine. Oznamujeme tedy, že solidní důkaz existence efektu zdravého očkovaného je nově součástí oficiálně publikovaného záznamu.

To je o něco větší zpráva, než se může zdát. Jde totiž o to, že veškeré radostné zvěsti (latinsky evangelia) o účinnosti covidových vakcín, které jsme do omrzení poslední tři roky museli poslouchat od covidistického establishmentu, jsou založeny pouze na observačních studiích. Poslední prospektivní randomizované studie proběhly v roce 2020, kdy ještě nikdo neměl imunitu po prodělání covidu a kdy ještě cirkuloval wuhanský virus, proti kterému byla vakcína vyvinuta. Od začátku vakcinační kampaně odvozujeme všechny pověry o účinnosti vakcín výhradně z observačních studií. A partička partyzánů ze SMIS právě do oficiálního publikačního záznamu prosadila důkaz, že všechny observační studie jsou zatíženy ohromným zkreslením, které znemožňuje jakýkoliv rozumný odhad účinnosti provést.

Tedy nejen, že je fantazie Kláry Hulíkové fundamentálně špatně a o světě bez covidových vakcín neříká vůbec nic. Všechny studie, které odvozují účinnost vakcín z observačních dat a neberou přitom v úvahu Healthy Vaccinee Effect – a to jsou všechny, o kterých vím – jsou taky fundamentálně špatně. Zhluboka se nadechněte a přečtěte si, co z toho plyne: O skutečné účinnosti jakékoliv z covidových vakcín proti jakémukoliv endpointu (infekce, těžký průběh, hospitalizace, úmrtí) nevíme od začátku vakcinační kampaně vůbec nic. Důkaz tohoto tvrzení je prozatím ukryt v nenápadném polském časopise.

Efekt zdravého očkovaného aneb co studie o účinnosti covidových vakcín neberou v úvahu

Jaroslav Janošek

V těchto dnech vyšel v anglickojazyčném impaktovaném časopise náš článek o tzv. Efektu zdravého očkovaného (Healthy Vaccinee Effect, HVE). Pro šťouraly – jedná se o časopis s impact factorem (číslo používané jako jedno z hlavních kritérií vědecké kvality) 4,8, což vůbec není špatné, přestože se jedná o polský časopis.

Článek vychází v podstatě z dva roky starých příspěvků Tomáše Fürsta zpracovaných na základě dat Všeobecné zdravotní pojišťovny (zde). Nad těmito daty a možnými vysvětleními jsme diskutovali dlouho, ale nakonec jsme se shodli, že největší roli hraje právě Healthy Vaccinee Effect. Naši pravidelní čtenáři už vědí, o co se jedná (například na základě nahrávky, kterou Tomáš Fürst připravil pro seminář v Poslanecké Sněmovně), ale pokusím se to vysvětlit i pro ty, kteří se s tímto termínem ještě nesetkali.

Jeden obrázek níže řekne více než tisíc slov. Graf níže uvedený ukazuje úmrtnost přepočtenou na 100 000 obyvatel s daným vakcinačním statusem v jednotlivých barevně odlišených věkových skupinách a srovnává úmrtnost v očkované a neočkované skupině v prvních měsících roku 2021, kdy řádila pandemie, s úmrtností v létě 2021, kdy se na covid prakticky neumíralo (za celé období červenec až září zemřelo s pozitivním PCR testem pouze 160 pacientů z cca 17 000 zemřelých ve zdrojových datech VZP z daného období).

Graf ukazuje, že v každém období umírali očkovaní v jednotlivých věkových kategoriích přibližně dvakrát méně než neočkovaní. To na první pohled samozřejmě nepřekvapí v době, kdy řádil covid. Ale proč očkovaní umírají dvakrát méně než neočkovaní i v létě, když není COVID? Byla snad vakcína, jak to se svou typickou dávkou sarkasmu nazval Tomáš Fürst, elixírem mládí?

Kdepak, vysvětlení je mnohem prozaičtější – a konečně se dostáváme k tomu, co je to efekt zdravého očkovaného. Řečeno lapidárně, lidé, kteří se nechali očkovat, byli obecně ZDRAVĚJŠÍ než ti, kteří se očkovat nenechali. Proto v době, kdy nebyl covid, lidé v neočkované skupině umírali více.

Už slyším křik a skřípění zubů: To není možné, na začátku očkování se přece přednostně v každé skupině očkovali ti nejzranitelnější v domovech s pečovatelskou službou a podobných zařízeních! Ano, to je pravda, ale tam se jednalo o relativně malé počty ve srovnání s cca 2,5 miliony lidí, kteří tvoří studijní skupinu ve věku 50+. Mnohem více bylo těch, kteří byli například tak vážně nemocní, že si nemohli pro vakcínu dojít, nebo se poté, co viděli souseda, kterému bylo po vakcíně zle, báli, že takové zhoršení zdravotního stavu by už nezvládli… Nebo to prostě byli Frantové Bůčkařové, kteří si u cigarety a piva bouchli do stolu a řekli si „já jsem pořádný stopadesátikilový chlap, mě nějaký virus neohrozí“, zatímco ti, kdo o své zdraví příkladně dbali, se šli poctivě naočkovat. Krásně je to vidět, když se podíváte na očkované sedmdesátníky v původním Tomášově článku. Uvidíte tam, že jakmile v březnu začalo masové očkování sedmdesátníků, úmrtnost v této skupině výrazně klesla a zůstala potom nízko (hluboce pod dlouhodobým průměrem), zatímco v neočkované skupině se naopak až do konce držela vysoko nad dlouhodobým průměrem – tedy i tehdy, když covid nezabíjel. A prakticky totéž vidíme i u šedesátníků (s tím, že zlom, tedy zahájení masového očkování, přichází u této skupiny o měsíc později).

Co to tedy všechno  znamená? Že observační studie, tedy ty, kde se nedělili jednotlivci mezi skupiny na základě losu, ale kde se jednoduše vzala úmrtnost očkovaných na covid a porovnala se s covidovou úmrtností neočkovaných, dávají zavádějící výsledky, protože srovnávají populace, které mají od začátku různý zdravotní stav. A pokud mám dvě skupiny lidí, z nichž v jedné je mnohem více těch, kteří stojí u hrany propasti než v té druhé, při zemětřesení spadne do propasti přirozeně mnohem více těch, kteří stojí na hraně, než těch, kteří od ní stojí několik metrů.

Celá řada studií se pokoušela rozdílnost populací nějakým způsobem postihnout (určování komorbidit, různých skórovacích systémů zdravotního stavu, socioekonomického statusu apod.), ale to situaci, bohužel, nezachrání, protože parametr „něco si myslím“ nepostihnou. Naopak, jak mi kdysi řekl jeden statistik – „dejte mi padesát parametrů, které můžu a nemusím vzít v úvahu, a pak mi dejte vědět, jaký chcete výsledek. Já už potom zařídím, aby to vyšlo tak, jak chcete“…

Závěrem mi dovolte dvě poznámky. Náš článek je Letter to editor, který jsme zaslali jako reakci na jeden z oněch observačních článků prezentujících „obrovskou“ účinnost vakcín. To je méně uznávaná publikace než plnohodnotný článek – ale nebojte se, i ty přijdou. Nicméně průlom vidím už v tom, že v redakci tohoto časopisu nebují cenzura tak jako v jiných.

Druhá poznámka je takový malý kvíz. Autoři původní studie ve své odpovědi upozornili, že se jim nezdá logické, že v zimních měsících v našem grafu je mortalita neočkovaných padesátníků až sedmdesátníků stejná, jako v letních měsících. Na první pohled je to zvláštní, protože víme, že v zimní vlně epidemie lidí umíralo mnohem více. Tato otázka nicméně naznačuje, že autoři původní studie nepochopili význam HVE, protože kdyby jej pochopili, neptali by se.

Vy, milí čtenáři, už jste po přečtení tohoto článku vyzbrojeni znalostmi, spousta je toho vidět v Tomášově starém článku a zde najdete i data, ze kterých jsme vycházeli pro článek. Pochopíte, jaký je důvod této zdánlivé nesrovnalosti, lépe než polští odborníci? Napište nám na facebook, Zuzka Krátká nám vaše reakce přepošle 🙂

Tak nám zcenzurovali Kirsche

Tomáš Fürst

A kterýho, paní Müllerová? Já znám dva. Jednoho, co prej vymyslel optickou myš a druhýho, vo kterým wikipédie píše, že šíří henty dezinformace. Toho prvního by byla škoda!*

Před nedávnem jsem vás na stránkách SMIS informoval, že došlo k tektonickému zlomu v litosférických deskách éry covidové, protože impaktovaný časopis Cureus vydavatelství Springer otiskl článek „COVID-19 mRNA Vaccines: Lessons Learned from the Registrational Trials and Global Vaccination Campaign“. Článek jsem podrobně rozebral a upozornil, že jeho publikací se dostávají do oficiálního vědeckého záznamu sice pravdivá, leč covidistickému establishmentu mimořádně nepohodlná fakta o mRNA vakcínách.

Establishment zřejmě zpanikařil, protože si uvědomil, že na některých závěrech článku (mRNA produkty nebyly řádně testované, spadají do kategorie „gene therapy“, jejich rizika převyšují benefit) by bylo možné založit kolektivní žaloby, čehož se americké farmaceutické firmy bojí jako čert kříže. Jde totiž o to, že dle zákona přijatého Kongresem v roce 1986 výrobci vakcín v USA neodpovídají za žádné škody, které svými produkty způsobí. Zákon se ovšem týká pouze vakcín, a žádných dalších produktů, je tedy nesmírně důležité nedopustit ani stín pochybností, že mRNA produkty skutečně vakcínami jsou. Pozorní čtenáři SMIS si jistě dávno všimli, že CDC muselo potichu změnit definici vakcíny, aby se do ní mRNA produkty vešly. Do původní definice se totiž nevešly ani náhodou a výrobci by za ně odpovědnost nesli. Nová definice je naopak široká od Šumavy k Tatrám, takže se do ní vejde i studená sprcha či procházka na sluníčku.

Zřetelné vlnky paniky establishmentu vyústily ve zcela bezprecedentní krok: Časopis článek proti vůli autorů stáhnul. Na první pohled to není až tak nestandardní krok – stažených článků existují desítky tisíc – to je však poněkud matoucí údaj. Před začátkem covidismu se totiž články stahovaly téměř výhradně z důvodů jejich nelegitimity: Falšování výsledků, nedeklarované střety zájmů, kupčení s autorstvím, podvody v peer-review, a tak dále. Nenechte se zmást tím, že i zfalšované články bývají stahovány s velmi neutrální retrakční formulací – je to totiž ostuda jak pro autory, tak pro časopis a ani jedna strana nemá motivaci tuto ostudu veřejně deklarovat. Navíc by to mohlo mít nepříjemné právní a finanční důsledky. Prohlédnete-li si tedy databázi Retraction Watch, velmi zřídkakdy najdete oficiálně deklarováno, že důvodem stažení je nelegitimita výsledků.

Faktem ale je, že články, u nichž se ukázalo, že jsou sice zcela legitimní, ale jejich závěry jsou chybné – a takových je ve vědě samozřejmě drtivá většina – se rozhodně nikdy nestahovaly. Naopak, sloužily jako podklad k diskusi, jiní autoři na ně psali odpovědi a tato cenná diskuse zůstala v publikovaném záznamu. Jinak bychom museli například stáhnout všechny fyzikální články před objevem kvantové mechaniky. A už v žádném případě se nikdy nestahovaly články, se kterými pouze establishment nesouhlasil!

V případě výše citovaného článku v Cureus se kritikům nepodařilo najít žádné relevantní faktické výhrady, takže prostě napsali autorům email, který obsahoval až úsměvně obecná tvrzení, například:

„Článek obsahuje tvrzení, že mRNA vakcíny neprošly adekvátním testováním účinnosti a bezpečnosti, což časopis považuje za nesprávné.“

Nebo:

„Článek nesprávně tvrdí, že spike protein produkovaný covidovými vakcínami přetrvává v organismu a způsobuje nežádoucí účinky.“

Všimněte si, že v prvním citátu časopis přiznává, že prostě pouze nesouhlasí se závěrem autorů, aniž by se obtěžoval doložit proč. Druhý citát je ještě komičtější, protože citované tvrzení je triviálně pravdivé a doložené desítkami studií, které jsou v původním článku citované. Redaktoři se zřejmě za „důvody“ uvedené v emailu autorům styděli natolik, že je ani nepřetiskli v oficiální retrakční formulaci. Ta obsahuje pouze vágní slovní mlhu formulovanou v bezpečném pasivu, že prý „závěry článku jsou považovány za nevěrohodné kvůli pochybnostem o validitě některých citovaných zdrojů a dezinterpretaci citovaných zdrojů a dostupných dat“. Kdo si chce přečíst pečlivou dvanáctistrannou odpověď (poněkud podrážděných) autorů na výše uvedená vágní obvinění, může se podívat sem.

Stažením publikace se jedno z největších světových vydavatelství otevřeně přihlásilo k cenzuře politicky nepohodlných výsledků. Tento bezprecedentní krok má dva zajímavé bezprostřední důsledky:

  1. Popularita článku nesmírně vzrostla, dnes už o něm v akademickém světě ví úplně každý a počet jeho přečtení a uložení o mnoho řádů převýšil průměr časopisu. Lepší reklamu si autoři těžko mohli představit.
  2. Otevřené přiznání cenzury nesmírně poškodilo prestiž Springeru a slušní vědci začnou ještě intenzivněji hledat cesty, jak co nejdřív vymanit vědu ze smrtícího objetí velkých vydavatelských domů.

Mnohem důležitější je však nezamýšlený důsledek, který toto rozhodnutí bude mít: Pojem „vědeckého konsensu“ je navždy v troskách. Vědecký konsensus totiž sestává ze závěrů článků publikovaných velkými vydavatelskými domy. A teď první velké vydavatelství otevřeně přiznalo cenzuru z důvodu prostého nesouhlasu se závěry článku. To znamená, že „vědecký konsensus“ je utvářen politikou vydavatelství. Mnoho lidí si to myslelo už dlouho, teď jsme se ale zcela nečekaně dočkali oficiálního přiznání ze strany Springeru.

Co to bude znamenat pro celou stavbu Evidence Based Medicine? Můžeme se při léčbě pacientů nadále spoléhat na publikovaný záznam, když už víme, že publikace, se kterými establishment nesouhlasí, jsou z něj vyřazeny? Kolik dávných Pandořiných skříněk, které byly dodnes bezpečně uzavřeny „vědeckým konsensem“ bude muset být znovu otevřeno?

A co to bude znamenat pro kult oteplovačů globální změny klimatu? Veškerá jeho kritika byla vždy smetena ze stolu poukazem na „konsensus vědců“. Teď tedy víme, jak takový konsensus vzniká. Nepohodlné závěry jsou z něj prostě odstraněny.

Před několika lety jsem s mírnou nadsázkou prohlásil, že covidismus je darem od pánaboha/přírody**, který nám má umožnit prohlédnout podvod stran „vědeckého konsensu“, a tím se vyhnout vyhynutí následkem implementace pomatených cílů globálních oteplovačů. Takovou míru podpory od Springeru jsem ale nečekal.

—————————————————

* Abych nekazil znalcům zážitek, vysvětluju až zde, pod čarou, že se samozřejmě jedná o jednoho a téhož dobrého vojáka Steva Kirsche, kterého aktivističtí editoři wikipedie přes noc přeřadili z kategorie “oslavovaný podnikatel a vynálezce” do kategorie “misinformation super-spreader”.

** Nehodící se škrtněte.

Kouřová clona

Tomáš Fürst

V angličtině existuje zajímavý pojem „limited hangout“. Je to taktika, která se používá, když se oficiální narativ stane – vzhledem k faktům již na veřejnost uniklým – dále neudržitelným. V takové chvíli oficiální místa dobrovolně zveřejní část nepříjemné evidence (pokud možno zavádějícím způsobem), aby se odvedla pozornost od jiné části ještě nepříjemnější evidence. Je to něco mezi kouřovou clonou a cimrmanovským krokem stranou.

Ukázkovým příkladem je nová studie publikovaná v časopise Vaccines v lednu 2024. Studie má 35 autorů a analyzuje podezření na nežádoucí účinky covidových vakcín na vzorku téměř 100 milionů očkovaných lidí. Velikost vzorku naznačuje, že by studie mohla poskytnout poměrně definitivní odpovědi. Studie sleduje celkem třináct nežádoucích událostí hodných speciální pozornosti (Adverse Events of Special Interest, AESI) a porovnává jejich četnost 42 dnů po očkování s jejich výskytem ve srovnatelné populaci před očkováním. To je docela riskantní strategie, protože reálně hrozí, že vyjde najevo pravda.

A taky že ano. U perikarditidy a myokarditidy studie potvrzuje několikanásobné zvýšení výskytu těchto dvou AESI po obou mRNA vakcínách (Pfizer a Moderna) i po vakcíně Astra Zeneca (viz Tabulka 5 v článku). A zvýšené riziko vychází i u některých dalších AESI (viz Tabulka 4), rozhodně však ne u všech. Je pravda, že všechny tyto nežádoucí účinky jsou – alespoň podle této studie – stále poměrně vzácné, ale trhlina v oficiálním narativu je přesto patrná. Smyslem tohoto mého článku není převyprávět obsah publikace do češtiny – prosím podívejte se na originál sami – spíše se chci zamyslet nad některými méně zjevnými souvislostmi.

Překvapivé je, že studie vůbec nezmiňuje mantru „Safe&Effective“ a také se nesnaží tvrdit, že benefit vakcín převyšuje jejich rizika. To je rozhodně významný posun směrem od fantazie k realitě. Těžko označit nějaký produkt slovem „bezpečný“, pokud například několikanásobně zvyšuje riziko vážného srdečního onemocnění.

Domnívám se ovšem, že realita je dramaticky horší, než se nás citovaná studie snaží přesvědčit. Čtenáři poučenému orgiemi lhaní mainstreamových vědců a žurnálů během covidu se totiž při četbě studie rozbliká hned několik červených kontrolek:
1. Data nejsou zveřejněna s půvabnou výmluvou, že autoři nemají povolení k jejich zveřejnění. Nelze tedy nijak ověřit žádná z tvrzení v publikaci. Nemohli je ověřit ani oponenti ani redaktoři a nemohou je ověřit ani čtenáři. V době všeobecného lhaní o čemkoliv, co s covidem souvisí, to velmi významně snižuje důvěryhodnost výsledků.

2. Mezi sponzory studie patří především CDC, různá ministerstva a několik farmaceutických společností. Vzhledem k totální ztrátě soudnosti, kterou CDC během covidu prošlo, je to velké varování.

3. Je třeba dobře hledat, abyste našli zdroje, ze kterých autoři vyčetli počty nežádoucích událostí po očkování v jednotlivých zemích. Pochvíli pátrání narazíte na Tabulku 1 v Supplementu a v ní se dočtete, že zdrojem údajů o AESI byly oficiální záznamy o hospitalizovaných pacientech. Riziko AESI před očkováním bylo založeno na datech z let 2015–2019. Tehdy ještě nepanovala žádná hysterie a je možné předpokládat, že tato čísla budou odpovídat realitě. Jakmile však vypuklo vakcinační šílenství, bylo v mnoha zemích téměř nemožné vyslovit nahlas diagnózu myokarditida, perikarditida či Bell’s palsy u člověka, který byl krátce po očkování. A pokud už takový člověk skončil v nemocnici, psalo se do papírů všechno možné (například long covid), jen ne něco, co mohlo zavánět nežádoucím účinkem vakcín. Jen si vzpomeňte, že to není tak dávno, kdy byly jakékoliv zmínky o nežádoucích účincích covidových vakcín plošně označovány za dezinformace a lékařům za ně hrozil přísný postih. Je tedy téměř jisté, že počty AESI po očkování v datech o hospitalizacích jsou dramaticky podhodnocené, a to zejména v zemích, kde covidová ztráta soudnosti probíhala nejzuřivěji – Kanadě, Austrálii, Novém Zélandu či Skotsku. A světe div se – právě z těchto zemí citovaná studie čerpá data.

4. Nežádoucí události byly sledovány jen 42 dnů po očkování. Jakékoliv události, které nastaly později, nebyly započítány. To je další důvod se domnívat, že v článku vypočtená rizika jsou velice podhodnocená.

Výše uvedené body dávají tušit, co bylo zřejmě hlavním smyslem této obří studie. Poté, co se mantra Safe&Effective stala neudržitelnou, bylo asi žádoucí zakotvit diskusi o prevalenci nežádoucích účinků co možná nejníže. Proti studii na 100 miliónech lidí (jejíž data nejsou veřejně přístupná) se totiž jen velmi těžko argumentuje. Covidisté tedy opustí bunkr s označením „Safe“ a velmi potichu se přesunou do palebné pozice „Nežádoucí účinky jsou poměrně vzácné“.

Bude zase pár měsíců trvat, než budou muset opustit i tuto pozici. Poté očekávám, že se mnozí převlečou do civilu a zmizí v davu, takže za pár let už nepůjde najít nikoho, kdo by veřejně hájil nezákonný, nevědecký a nemorální nátlak na „očkování“ experimentální genovou terapií, jejíž závažné nežádoucí účinky zvolna pronikají do širšího povědomí veřejnosti.

Jak je důležité míti Floridu

Tomáš Fürst

Dne 13. prosince 2022 vyzval guvernér Floridy, Ron DeSantis, k sestavení takzvané Velké poroty (Grand Jury) za účelem vyšetření zločinů covidismu. Velká porota je orgánem floridského Nejvyššího soudu a v tomto případě jí bylo zadáno „vyšetřit zločiny, které byly na Floridě spojeny s vývojem, propagací a distribucí vakcín proti covid-19“. Porota byla složena 26. června 2023 a dne 2. února 2024 vydala první průběžné stanovisko, které si můžete přečíst zde.

Porota během uplynulého půl roku vyslechla mnoho svědků z mnoha různých oborů. Zajímavé je, že ze strany CDC, FDA a Armády Spojených států se žádné spolupráce nedočkala, svědci z těchto institucí odmítli přijít a floridský Nejvyšší soud nemá pravomoc je nechat předvést.

Porota za půl roku prošla cestu, která je čtenářům SMIS a jiných „alternativních“ médií dobře známá a není ji třeba dlouze popisovat. Populace, která však dosud mimo „mainstreamová“ média nezabrousila, si ovšem bude při četbě stanoviska připadat jako v Jiříkově vidění: Všechno, co se u nás stále oficiálně nazývá dezinformacemi, je tam pěkně na jednom místě, srozumitelně vysvětlené a popsané – a na konci opatřené kulatým razítkem a podpisy nejvyššího soudu státu Florida. Ne že by kulatá razítka měla nějaký vliv na vědeckou pravdu, mají však velký vliv na to, kdo půjde do vězení, a kdo ne.

Dokument není příliš dlouhý (30 stran textu) a je psaný čtivým a laikům srozumitelným jazykem. Nejlépe tedy uděláte, když si jej celý přečtete sami. Kdyby se ale někomu nechtělo, zde je velmi stručný přehled témat, kterým se porota věnovala.

1. Přesný význam termínů „efficacy“ and „effectivity“. V češtině na to bohužel nemáme dobrý překlad a oba termíny překládáme velmi matoucím způsobem jakožto „účinnost“. Porota správně konstatuje, že „efficacy“ se týká účinnosti vakcíny (či jiné intervence) v klinické studii, zatímco „effectiveness“ se týká celkové rozumnosti rozšířit tuto intervenci z klinické studie na (nějakou) populaci. Tohle je dosti důležité, protože klíčovým bodem, který bude porota posuzovat, je míra nepravdivosti reklamního sloganu „Safe&Effective”.

2. Riziko spojené s nákazou, hospitalizací a úmrtím na covid. Zde dochází porota k závěru, že covid významně ohrožoval jen starší a/nebo nemocné lidi. Tuto linii u nás propagoval Jiří Beran a na mezinárodním poli například (zuřivě cenzurovaná) The Great Barrington Declaration.

3. Problémy s vykazováním. Stejně jako u nás, i ve Spojených státech existovalo mnoho pohnutek, proč nemocnice vykazovaly covidové hospitalizace i covidová úmrtí, která ve skutečnosti neměla s covidem nic společného. Oficiální statistiky jsou tedy do značné míry zavádějící.

4. Lockdowny. V tomto bodě porota dochází k závěru, že „naše společnost není organizovaná tak, aby snesla dlouhodobé lockdowny.“ Porota konstatuje, že i pokud lockdowny přinesly nějaký benefit – k čemuž není dostatek důkazů – mnohé jejich nepříznivé důsledky nad benefity vysoko převážily. Abych citoval přesně: Lockdowns were not worth the price.

5. Roušky. Porota se správně pozastavuje nad tím, že ve vědeckém záznamu téměř úplně chyběly prospektivní randomizované studie a drastická doporučení CDC byla založena na veskrze špatně provedených observačních studiích. Potom poukazuje na dnes již proslulou studii Cochranovské společnosti, která v případě roušek (chirurgických či jiných) dochází k závěru, že jejich nošení má pravděpodobně malý či žádný vliv na šíření infekcí. O této studii jsem psal zde a vysloužil jsme si za to na své alma mater salvu ad hominem útoků. Floridská porota se – stejně jako my – upřímně diví, proč úřady nezadaly ani jednu prospektivní randomizovanou studii, která by otázku účinnosti roušek jednoduše rozsekla během několika týdnů.

Tolik tedy ve velké zkratce Florida Grand Jury. Je dobré připomenout, že vyšetřování zločinů covidismu probíhá v mnoha zemích. Já jsem si vědom více či méně oficiálních pokusů v USA (Jižní Karolína, Arizona, sněmovna, senát, Texas, Florida), Kanadě, Evropském parlamentu, Velké Británii, Austrálii, Německu, Rumunsku, Chorvatsku, Slovensku a jistě jsem na mnohá vyšetřování zapomněl či si jich vůbec nejsem vědom. Hledání na googlu (dosti nepřekvapivě) nepomůže.

V České republice zatím proběhl jeden seminář v senátu a druhý ve sněmovně – oba charakterizované téměř naprostým nezájmem poslanců a senátorů, obrovským zájmem veřejnosti a zuřivými útoky covidistického establishmentu, který (marně) žádal o zákaz obou akcí snad až u papeže.

Ovšem ve všech těchto zemích je vyšetřování typicky v rukou opozičních poslanců a dotyčné státy dělají, co mohou, aby organizátory zdiskreditovaly a výsledky vyšetřování zametly pod koberec. Pouze Florida ustavila orgán, za kterým stojí velmi populární guvernér celou silou svého mandátu. (Ještě v Texasu probíhá pokus o stíhání farmaceutických firem, za kterým stojí generální prokurátor Ken Paxton, tedy oficiální představitel státní moci). Proto je tak důležité pečlivě sledovat, jak tohle vyšetřování probíhá. Zatím dobrý.

Mnoho lidí se mě ptá, proč už se na covid nevykašlem. Je to za námi, možná se udělaly nějaké chyby, ale proč se k tomu vracet, nějak jsme to přežili, tak o tom přestaňme mluvit a vzájemně se trýznit. Na to já odpovídám, že já pokoj nedám. Máme k tomu dva důvody.

1. Jsem napůl učitel a napůl výzkumník. Během covidismu se ukázalo, že západní věda je skrz naskrz prohnilá. Jakmile se objekt vědeckého zkoumání ocitl v centru pozornosti politiků, moji vědečtí kolegové se začali předhánět v tom, kdo bude víc lhát, aby se zalíbil politikům a médiím. Vědci a lékaři během covidu zničili svoji prestiž, pověst i disciplínu a je nutné to napravit. Bez pojmenování příčin se to nepodaří.

2. Během covidu se v západních společnostech rozmohl takový nešvar: Politici vyhlásí nějakou lež a média ji začnou zcela nekriticky papouškovat. Kdokoliv si dovolí vyslovit nesouhlas s onou lží, je okamžitě politiky označen za dezinformátora a média proti němu spustí zuřivou, útočnou dehonestační kampaň. V takové atmosféře se nedá řešit žádná důležitá otázka. Jen se podívejte, jak po covidu dopadla veřejná „diskuse“ o míře našeho zapojení do ukrajinské války. Jen se podívejte, jak probíhá „vyšetřování“ útoku na FF. V takové společnosti nelze dlouhodobě fungovat a tento režim se musí změnit. Toho ovšem nelze dosáhnout bez pojmenování a vyřešení počátku a příčiny celého neštěstí – covidismu.

Poslušně hlásím, že SMIS pokoj nedá a bude vás i nadále poctivě a pravdivě informovat o tom, jak probíhá vyšetřování zločinů covidismu v okolních zemích. Zároveň doufám, že poměry u nás se co nejdříve změní natolik, aby mohl být ustaven český úřad pro vyšetřování zločinů covidismu. Koneckonců Ústav pro studium totalitních režimů už máme – možná bude stačit jen zřídit pobočku. Na Floridě?

Ríša nečte Nature

Tomáš Fürst

Britský ministerský předseda Rishi Sunak před týdnem řečnil v parlamentu a prohlásil: „Let me be unequivocal […]: Covid vaccines are safe”. Kdo chce slyšet na vlastní uši, nechť poskočí v tomto videu na minutu 1:36. Znalci progresivního newspeaku mohou být překvapeni, kam se poděla druhá část zaklínadla. Má se přece říkat „Safe&Effective“! Ujištění ministerského předsedy bylo každopádně přivítáno hlasitými projevy souhlasu z obou stran sálu.

Možná si ale měl Ríša napřed přečíst článek v časopisu Nature Drug Discovery, který se jmenuje „Strategies to reduce the risks of mRNA drug and vaccine toxicity“. Na článku není pozoruhodné to, že přiznává, co čtenáři SMIS vědí již od léta 2021 – totiž že mRNA vakcíny jsou toxické. Není na něm pozoruhodné ani to, že vyšel v Nature – i vakcinační roztleskáváči mají své slabé chvilky. Šokující je afiliace hned tří ze čtyř autorů: Moderna, Inc., Cambridge, Massachusetts. Tedy tři ze čtyř autorů jsou zaměstnanci farmaceutického gigantu, který mRNA vakcíny vyrábí a vydělal na nich za poslední roky asi 36 miliard dolarů.

Článek se pochopitelně vůbec nezmiňuje o těch nejdůležitějších problémech mRNA covidových vakcín: časově a prostorově nekontrolovatelné distribuci toxického spike proteinu, možné genotoxicitě, produkci aberantních proteinů, či DNA kontaminaci při výrobě. O covidových vakcínách se totiž v článku mluví překvapivě málo. I tak se v něm ale můžete hned v abstraktu dočíst větu: „However, avoiding unacceptable toxicity with mRNA drugs and vaccines presents challenges.”

Nakonec se zřejmě opět potvrdí, že zdaleka nejhloupějším segmentem společnosti jsou politici, kteří budou lhát o bezpečnosti mRNA vakcín ještě v době, když už i jejich výrobci začnou psát články o toxicitě těchto produktů. Ale nechtěl bych křivdit českým novinářům a fact-čekistům.

Zbývá otázka, proč by Moderna měla svým zaměstnancům dovolit takový článek publikovat. V tomto směru mohu nabídnout komentář Roberta Maloneho, který navrhuje hypotézu „limited hangout“, což znamená, že se zveřejní část nepříjemné evidence (pokud možno zavádějícím způsobem), aby se odvedla pozornost od jiné části ještě nepříjemnější evidence.

Takže tedy Safe&Effective. Tedy, vlastně Safe. Ale unequivocally.

Pohled do hlubin registračních studií mRNA vakcín

Tomáš Fürst

V článku „Tektonický zlom“ jsem popsal mimořádný význam publikace „COVID-19 mRNA Vaccines: Lessons Learned from the Registrational Trials and Global Vaccination Campaign“, která byla vržena jako tříštivý granát do vědeckého světa časopisem Cureus nakladatelství Springer. Pokud jste úvodní článek nečetli, pak s ním prosím začněte, ať se zde znova nezdržujeme vysvětlováním, jak fungují vědecké časopisy. Samozřejmě doporučuji přečíst si i originální článek, ale vzhledem k jeho rozsahu je to zábava na několik hodin.

Podívejme se tedy, jakou náloží je tento granát naplněn, a pojďme si připomenout fakta, která pravidelní čtenáři SMIS z tohoto třeskutého obsahu již znají. Co tedy skoro přesně čtyři roky po začátku covidového běsnění proniklo do „oficiálního vědeckého záznamu“ ohledně mRNA covidových vakcín? Následující body obsahují rychlé shrnutí některých odstavců citovaného článku, v hranatých závorkách jsou pak moje komentáře.

1. Bezpečnost vakcín nebyla testována dle dříve platných vědeckých standardů a regulátoři (FDA) dovolili výrobcům obejít mnoho důležitých kroků. [O tom jsme psali zde, zde a zde.]

2. Vakcíny na bázi mRNA skutečně spadají do kategorie „genová terapie“ a americké úřady musely narychlo změnit definici vakcíny, aby se do ní produkty firem Pfizer a Moderna vůbec vešly. [Tohle jsme vám prozradili už v létě 2022. Nejde o lingvistickou libůstku, ale závažnou změnu, protože v USA jsou farmaceutické firmy ze zákona vyvázány z jakékoliv odpovědnosti za škody, které způsobí vakcínami. Na jiné farmaceutické produkty se tento zákon nevztahuje.]

3. V registračních studiích se nikdy neprokázalo, že by vakcíny bránily přenosu infekce či jakkoliv snižovaly riziko hospitalizace či úmrtí s covidem. Ikonická účinnost 95 % byl „účetní trik“ způsobený tím, že mnoho lidí s podezřením na infekci vůbec nebylo testováno. Kdyby se do výpočtu zahrnuli, klesla by účinnost proti symptomatické infekci už v registrační studii na 19 % a vakcína by podle norem FDA nemohla být schválena. [SMIS tuto informaci čtenářům přinesl již lednu 2022, viz také zde.]

4. V registračních studiích byla záměrně zničena kontrolní skupina tím, že účastníkům v placebo skupině byla pár týdnů po skončení studie nabídnuta možnost očkovat se aktivní látkou. Většina účastníků toho využila a tím byla navždy zmařena možnost vyhodnotit dlouhodobé nežádoucí účinky vakcinace [U nás publikoval Emil Berta v lednu 2022.]

5. Nebezpečnost covidu byla systematicky přeceňována, ačkoliv pro mladší lidi byla smrtnost tohoto onemocnění od začátku epidemie srovnatelná s chřipkou. Děti nebyly infekcí ohroženy skoro vůbec a ani v kohortách do 70 let smrtnost nepřesahovala jedno procento. [Na platformě ECHO24 jsme o tom veřejnost informovali již v červnu 2021 v článku Tomáše Nielsena. S příchodem omikronu se situace zlepšila, což jsme popsali na SMIS. Na podzim 2022 kolega V. Čížek společně s celou řadou dalších odborníků o tom informoval osobně ministra Válka dopisem.]

6. Z registračních studií byly vyloučeny klíčové skupiny, především těhotné ženy, staří a nemocní lidé či imunokompromitovaní jedinci. Přitom právě těmto lidem byly později vakcíny vehementně „doporučovány“, ačkoliv z prospektivních studií nebylo známo nic o risk-benefit analýze v těchto skupinách. Tato praxe porušuje pravidla informovaného souhlasu a tím se ocitá v rozporu s Norimberským kodexem. [Psali jsme v mnoha textech, například zde. O problematice informovaného souhlasu a klamavé reklamy v očkovací kampani pojednávala Vladana Vališová již v roce 2021 v Advokátním deníku.]

7. Už v registračních studiích se ukázalo, že očkovaná skupina nevykazuje snížení celkové mortality. Ovšem brzy po uvedení na trh se začaly farmakovigilanční databáze plnit nevídaným množstvím podezření na nežádoucí účinky. Autoři článku doslova píšou:
Thus, applying these reasonable, conservative assumptions, the estimated harms of the COVID-19 mRNA vaccines greatly outweigh the rewards: for every life saved, there were nearly 14 times more deaths caused by the modified mRNA injections.

Výše uvedenou větu lze do češtiny přeložit takto: Při použití těchto rozumných a konzervativních předpokladů tedy odhadované riziko použití mRNA vakcín proti COVID-19 výrazně převažuje nad přínosem: Na každý zachráněný život připadá téměř 14krát více úmrtí způsobených injekcemi modifikované mRNA.

[Tohle tvrzení je v ostrém kontrastu s fantaziemi o milionech zachráněných životů, které stále šíří covidistický establishment. Již v srpnu 2021 jsme spočítali, že risk-benefit analýza vychází pro mladé rekonvalescenty v neprospěch očkování. O podivuhodně invertované risk-benefit analýze jsme psali např. zde.]

8. Je evidentní, že se v registračních studiích podvádělo (viz například článek v BMJ zde). V aktivní větvi registrační studie bylo podezřele mnoho úmrtí na kardiovaskulární příčiny. Na druhou stranu, celkově v obou ramenech studie celkem zemřelo podezřele málo lidí. To je divné, zejména  v souvislosti s velkým počtem účastníků studie, kteří byli z nejasných důvodů „ztraceni ze sledování“. Vyvstává podezření, že se záhadně ztráceli zejména ti, kteří v aktivní větvi nedopadli dobře. Z nejasných důvodů nejsou anonymizovaná data dodnes zveřejněna.

9. Když se zkombinují registrační studie Pfizeru a Moderny, vychází celkem 125 podezření na závažné nežádoucí účinky (SAE) na sto tisíc dávek vakcíny, tedy asi jedno podezření na 800 dávek. Tento nesmírně důležitý výpočet provedli Joseph Fraiman et al. již na podzim roku 2022. Oproti chřipkovým vakcínám je hlášeno 800 krát více podezření na AE související s autoimunitním onemocněním. Autoři rovněž upozorňují na zásadní podhlášenost podezření na AE ve všech farmakovigilančních systémech. [SMIS se tomuto tématu věnoval opakovaně (zde, zde a zde) a stal se za to terčem zuřivých útoků různých samozvaných fakt-čekistů. Úmrtí po chřipkových a covidových vakcínách jsme popisovali zde.]

10. Bylo prokázáno, že mRNA vakcíny obou firem (Pfizer i Moderna) jsou kontaminovány plasmidovou DNA a endotoxiny. Hrozí riziko, že tato DNA se inkorporuje do lidského genomu, což může způsobit mnoho neblahých důsledků, a navíc některé problémy mohou být dědičné. Příjemci vakcín o těchto skutečnostech nebyli informováni, jejich souhlas tedy logicky nebyl informovaný. [Tento slow motion train wreck jsem již pro české čtenáře vysvětloval zde a zde. Zásadní informace přinesl Mainstream Angeliky Bazalové]

Nelze v tomto krátkém přehledu vyjmenovat vše, čemu se článek věnuje, to bych jej musel přeložit celý. Článek má 38 stran psaných drobným písmem a obsahuje 293 referencí. V referencích této publikace se objevují všechny důležité články, kterých jsem si za poslední 4 roky vědom, a spousta dalších, o kterých jsem neměl ani tušení.

Krom výše uvedených deseti bodů se článek dále věnuje problematice IgG4 protilátek, hrozivému nárůstu „turborakovin“, slizniční imunitě, immune escape, evolučnímu tlaku vakcinace, který pravděpodobně vedl ke vzniku nových variant viru, a mnohým dalším důležitým tématům. Jedná se monumentální dílo, které by si měl přečíst každý, kdo dosud věřil oficiálnímu covidovému narativu. Znovu zde odcituju poslední větu závěru:

Given the well-documented SAEs and unacceptable harm-to-reward ratio, we urge governments to endorse and enforce a global moratorium on these modified mRNA products until all relevant questions pertaining to causality, residual DNA, and aberrant protein production are answered.

Vzhledem k dobře zdokumentovaným závažným nežádoucím účinkům a nepřijatelnému poměru rizika a benefitů vyzýváme vlády, aby vyhlásily a prosadily celosvětové moratorium na tyto produkty s modifikovanou mRNA, dokud nebudou zodpovězeny všechny relevantní otázky týkající se příčinné souvislosti, zbytkové DNA a produkce aberantních proteinů.

Samozvaní fakt-čekisté tímto článkem významně ztrácejí půdu pod nohama. Už nemůžou na naše analýzy a výpočty odpovídat, že „co není v impaktu, to neplatí“. Fakt-čekisté doufali, že strážci oficiálního covidového narativu podobnou publikaci do impaktovaného časopisu nikdy nepustí. Mýlili se.

Teď je řada na odborné veřejnosti a novinářích, aby se začali ptát zbývajících covidistů, jak je možné, že se jejich doporučení a stanoviska tak zásadně liší od vědeckých poznatků. Protože článek „Lessons Learned“ je od 24. ledna roku 2024 součástí oficiálního vědeckého záznamu. Tables have turned.

Děkujeme všem s námi spolupracujícím autorům publikací a analýz, kteří nepolevili v hledání pravdy o mRNA vakcinaci.

Tektonický zlom

Tomáš Fürst

V posledních letech se mediální sféra rozdělila na dva bloky. Na jedné straně stojí mainstreamová média, která zapomněla na svoji roli „hlídacího psa demokracie“ a v podivuhodné symbióze se státní mocí rozšiřují vládní propagandu a útočí na kohokoliv, kdo s ní nesouhlasí. Na druhé straně stojí média alternativní, která se více či méně šikovně snaží zaplnit vakuum, jež vzniklo tím, že mainstream rezignoval na svoji činnost. Média oficiální jsou typicky vlastněna nadnárodními korporacemi a více či méně dotována státy. V případě médií „veřejnoprávních“ jsou státem přímo financována (ať už tomu právníci říkají, jak chtějí). Média alternativní se protloukají, jak umějí.

Málokdo ale ví, že ve vědeckém světě to funguje úplně stejně. Existují oficiální vědecká média – takzvané impaktované časopisy – ve kterých se publikují články, jež jsou ve shodě s „vědeckým konsenzem“. Vědecký konsensus je pak definován jako to, co je publikováno v impaktovaných časopisech. Impaktované časopisy jsou typicky vydávány nějakým velkým nakladatelstvím (například Springer, Elsevier či Nature Publishing Group), které je součástí nějakého nadnárodního impéria. Tato impéria jsou futrována penězi daňových poplatníků, protože za publikaci článku v impaktovaných časopisech dnes autoři musejí platit. Peníze na tyhle poplatky tečou od států (skrze granty) k vydavatelským domům. A nejsou to malé peníze. Ročně vyjde asi 5 milionů „vědeckých článků“ a typická cena za publikaci jednoho článku se pohybuje v tisících eur. Tak si to račte vynásobit.

Výsledky, které nezapadají do „vědeckého konsensu“ se do impaktovaných časopisů moc často nedostanou a kolují vědeckým podsvětím na různých alternativních platformách typu Substack. To umožňuje politickému establishmentu nepohodlná fakta ignorovat s tím, že to přece nevyšlo v žádném impaktovaném žurnálu, takže to není věda.

Proto je nesmírně důležité, aby se v impaktovaných časopisech postupně začala objevovat pravda o době covidové. Nebude to jednoduché, protože v případě covidu postihla vědecký mainstream tak rozsáhlá ztráta soudnosti, že racionální pohled na mnohá témata doby covidové je dnes v mimořádně ostrém protikladu s „vědeckým konsensem“. I tak se však semtam objevila drobná trhlinka ve slonovině, ze která je věž vědeckého konsensu vystavěna. Například článek v British Medical Journal, který přinesl zprávu o falšování dat v registrační studii vakcín.

Minulý týden se však místo drobné trhlinky objevil rovnou tektonický zlom. Nějakým způsobem se do časopisu Cureus vydávaného Springerem podařilo prosadit článek COVID-19 mRNA Vaccines: Lessons Learned from the Registrational Trials and Global Vaccination Campaign. Už jen seznam autorů vzbudí u nás, kteří jsme covidovou ztrátu soudnosti sledovali, nevěřícný údiv: Jessica Rose a Peter McCullough. Špičkoví vědci, jejichž texty jsme poslední tři roky mohli číst jen na Substacku. Steve Kirsch – který se hrdě hlásí k tomu, že jej americká vláda označila za nejnebezpečnějšího šiřitele dezinformací o covidu.

Obsahu článku se budu věnovat v samostatném komentáři, protože je to na delší povídání. Jednou větou lze říct, že je v něm ohledně covidových vakcín potvrzeno a pečlivě zdokumentováno skoro všechno, co se dodnes v mainstreamu povinně nazývá dezinformacemi. V této chvíli jen zkopíruju poslední větu závěru: Given the well-documented SAEs and unacceptable harm-to-reward ratio, we urge governments to endorse and enforce a global moratorium on these modified mRNA products until all relevant questions pertaining to causality, residual DNA, and aberrant protein production are answered.“

Článek má za těch pět dnů, kdy na webu časopisu Cureus visí, celkem 135 000 přístupů. Když jsem kliknul náhodně na jiný článek publikovaný v ten samý den, našel jsem celkem 74 přístupů. Zřejmě je tedy po hlasu rozumu ve vědeckém světě docela velká poptávka. Je jen otázka času, kdy se tento tektonický zlom rozšíří ze světa vědeckých žurnálů i do médií obecných.

Dvacátý čtvrtý leden roku 2024 se zapíše nesmazatelným písmem do dějin doby covidové. Bude to den, kdy se „vědecký konsensus“ stran covidu začal hroutit.

Hin sa hukázalo

Tomáš Fürst

Pomalu nastal čas založit na našem webu novou rubriku. Pracovně ji s bratrem Kozinou nazýváme Hin sa hukázalo. Neboť v mnoha otázkách již nemusíme – jako za časů Lomikara – čekat na súdnú stolicu Boží, protože mezitím máme data. Jak pravil Michael Bloomberg: „In God we trust, everyone else bring data“.

Pamatujete na nejdůležitější graf na světě, kterým americké CDC zdůvodňovalo nutnost očkování? Tak ten byl zfalšovaný. Slavné americké ministerstvo zdravotnictví totiž počítalo mezi neočkované i mnohé očkované.

První, kdo si všiml, že úřady systematicky falšují vakcinační statuty lidí, byl britský matematik Norman Fenton a jeho kolegové. Report o švindlování v Británii z roku 2021 si můžete přečíst zde.

Potom jsme si všimli my, že český ÚZIS to dělá taky a informovali o tom čtenáře na webu SMIS.

Teď se tedy dozvídáme, že CDC falšovalo data úplně stejně. Výše citované twitterové vlákno viděl milion lidí. Myslíte, že to bude stačit k probuzení? A co ta súdná stolica?

Lži a báchorky o plodnosti očkovaných žen

Tomáš Fürst a Zuzana Krátká

Máme pro vás kvíz. Název článku zní: The impact of COVID-19 vaccines on fertility-A systematic review and meta-analysis. Poslední věta abstraktu (to jediné, co průměrný fakt-čekista přečte) zní: Based on the studies published so far, there is no scientific proof of any association between COVID-19 vaccines and fertility impairment in men or women.

A teď ten kvíz. O čem byste čekali, že ten článek je?

Mohli byste si myslet, že článek sleduje plodnost žen očkovaných proti covidu a srovnává ji s plodností žen neočkovaných. Tomu by napovídal obrázek 6 (který níže přetiskujeme), kde autoři srovnávají podíl těhotných mezi očkovanými (horní panel) a neočkovanými ženami (dolní panel), jež byl pozorován v různých studiích. Chvíli na obrázek hledíte a přemýšlíte o číselném rozsahu … v jakém souboru se může podíl těhotných pohybovat kolem 50 %? Tak vás napadne proklikat si odkazy na ty studie v obrázku 6. A v té chvíli vám to dojde.

Obrázek z publikace Zace a kol.

Všech deset citovaných studií odkazuje na in-vitro fertilizaci! Ani jedna ze studií se tedy netýká toho, jak závisí přirozená schopnost zdravých žen otěhotnět na jejich vakcinačním statutu.

Zatímco při přirozeném oplození hodně věcí závisí na štěstí, při asistované reprodukci jde o přesně načasovaný a kontrolovaný proces. U přirozeného početí nikdy nevíte, zda jste byli v ten správný čas na tom správném místě. Zda  ta správná spermie našla právě uvolněné vajíčko. Nevíte, zda došlo k jeho oplození. Nevíte, zda se buňky embrya správně a včas dělí a zda vzniklo kvalitní embryo, nikoliv chudinka. Nevíte, zda sliznice dělohy byla dostatečně připravená na to, aby se v něm embryo uhnízdilo, a tak dále…

Oproti tomu při asistované reprodukci je vše od prvního dne cyklu lékaři naplánováno, načasováno a řízeno podáváním přesných dávek hormonů, stav vaječníků a děložní sliznice je kontrolován ultrazvukem nebo měřením různých markerů v krvi, a podle výsledků může být den D (kdy je embryo zavedeno do dělohy) posunut či celý proces pro daný měsíc zastaven, dojde-li k velkým odchylkám. Embrya vytvářejí embryologové „ve zkumavce“, pro oplození vyberou to jedno nejlepší z několika připravených. Ženy, u kterých se něco nepovede, bývají ze studie vyřazeny.

Pokud tedy porovnáváte očkované a neočkované ženy léčené v centrech asistované reprodukce, porovnáváte pouze malou, vysoce selektovanou a opečovávanou podskupinu žen, které se snaží otěhotnět. Závěry tudíž platí pro ně, a nelze je aplikovat na běžnou populaci, která se snaží otěhotnět přirozeně.

Jen tak na okraj dodáváme, že mezi podklady k výše uvedenému obrázku byla zařazená i studie Xia a kol (2022) s názvem  „Investigate the effect of COVID-19 inactivated vaccine on sperm parameters and embryo quality in in vitro fertilization.“ Kdo se přenese přes název ve způsobu rozkazovacím – asi nějaký čínský krajový zvyk – může zjistit, že tato práce nemá s očkováním žen vůbec nic společného. Skupina očkovaných a  neočkovaných mužů poskytla spermie na in vitro oplození vajíček svých partnerek a autoři sledovali kvalitu vyvíjejících se embryí. Výsledky prezentovali bez toho, aby měl laskavý čtenář jakékoliv informace o dotyčných ženách! Nevíme, jak byly staré, zda byly zdravé, a nevíme, zda byly očkované.  Možná nám autoři tím rozkazovacím způsobem názvu studie naznačují, že si to máme zjistit sami.

Musíme přiznat, že tahle „meta-studie“ čtyř italských kouzelníků svojí drzostí překvapila i nás. Jedná se o naprosto bezskrupulózní – a mimo jakoukoliv pochybnost vědomý – pokus propašovat do publikovaného záznamu článek o koze tak, aby se dalo tvrdit, že je o voze.

Jak se dalo čekat, naši nedovzdělaní fakt-čekisté velmi ochotně naletěli a používají tyto drzé italské báchorky k matení veřejnosti.

Metastudie prošla recenzním řízením a na podzim 2022 vyšel v prestižním světovém nakladatelství Elsevier v impaktovaném časopise Vaccines. O vlivu mRNA vakcín na pravděpodobnost početí tedy nadále nevíme vůbec nic. A zrovna v Itálii by to mělo všechny dosti zajímat, protože celková plodnost italských žen v roce 2022 klesla na neuvěřitelnou úroveň 1,18 dětí na jednu ženu. Patrně je to důsledek globálního oteplování.