Blog

Jaroslav Janošek

11.3.2022

Rochelle Walensky, ředitelka CDC – jedné z nejvlivnějších organizací řídících boj s pandemií (ano, těch expertů, jimž tolik věří i mnozí poradci naší vlády), při svém vystoupení na univerzitě v St. Louis přiznala, že ohledně vakcín proti onemocnění COVID-19 byli „příliš optimističtí a příliš málo opatrní“.

„Můžu vám říct, že když přišla zpráva CNN, že vakcíny jsou účinné z 95 %, tolik z nás chtělo pomoct. Tolik z nás chtělo říct ‚Super, tohle je náš lístek z COVIDu, teď je to vyřešené. Takže myslím, že mnoho z nás mělo opravdu příliš málo opatrnosti a příliš mnoho optimismu ohledně těch skvělých věcí, které se k nám dostaly. To si opravdu myslím… Nikdo nemluvil o vyvanutí imunity, o tom, že časem přestane účinkovat. Nikdo nám neřekl, že vakcína bude na další varianty viru méně účinná.“

Musím paní Walenské přiznat jedno: je první osobou z nejvyšších pater, která řekla otevřeně, že opatrnosti bylo opravdu příliš málo. A naprosto chápu, že „chtěli pomoct“. Ale tím pro mě pozitiva končí. Protože není pravda, že nikdo neřekl, že vakcíny nebudou fungovat proti dalším variantám viru nebo že jejich účinek brzy vyvane. Problém je jen v tom, že ti, kteří to říkali, tedy ti, kteří „nebyli dostatečně optimističtí“, byli a dosud jsou ostrakizováni a označováni za dezinformátory; že kvůli mediálnímu tlaku způsobenému mimo jiné právě prohlášeními organizací jako jsou CDC, FDA nebo WHO tito lidé v očích velké části veřejnosti byli a stále jsou „škůdci“.

Paní ředitelka tak vlastně přiznala, že nejednali na základě vědeckých poznatků a kritického hodnocení, ale na základě principu „přání je otcem myšlenky“. Je potřeba přiznat jednu věc – v době reportu ze CNN, o kterém Rochelle Walensky mluví, ještě nebyla ředitelkou CDC, tou byla jmenována až o dva týdny později a vedení CDC se ujala až dva měsíce po daném reportu, 20. ledna 2021. Referenci ke zprávám CNN jí tedy odpustit můžeme. Tvrzení, že nikdo nečekal a neříkal, že na další varianty viru budou vakcíny postavené na sekvenci původního Wu chanského viru účinkovat stále méně, ale odpustit nemůžeme.

Tolik tedy vyjádření ředitelky jedné z oněch institucí, které svými doporučeními určují strategii boje s COVIDem-19; z těch institucí, kterým například profesor Hořejší věří tak moc, že podle vlastních slov nepovažuje za nutné studie hodnotit sám, neboť „věří lepším odborníkům“.

Je rozumné věřit jim dále? Nebo by bylo lepší nahradit víru vlastním kritickým myšlením?

Zuzana Krátká

9.3.2022

Na podzim 2021 se v komunitě SMIS objevily dvě výrazné posily – editor a překladatel vědeckých publikací RNDr. Jaroslav Janošek, PhD. a anesteziolog, primář oddělení ARO v norském Hönefossu MUDr. Emil Berta, PhD. Jejich články, ve kterých se věnují hlavně klinickým studiím, které se týkají očkování, si můžete přečíst jak na našem webu, tak jsou v případě Emila k nalezení na stránkách Blogosféry Echa 24 či na webu Iniciativy 21.

V rozhovoru pro Inovaci Republiky se Jarek Janošek poměrně hodně věnoval tématu dezinformací. Tak není divu, protože to byl právě on, kdo bod po bodu rozebral informační stránku Ministerstva zdravotnictví, na které do nedávna visely dezinformace o dezinformacích. Chvíli po té, co vyšel jeho kritický článek, došlo i na stránkách ministerstva ke změnám, byť k lepšímu nebyly. Nicméně poslechněte si rozhovor i pro to, abyste se dozvěděli, jak byly v ostravské laboratoři testovány antigenní testy či abyste se dozvěděli jak se píší publikace…

V rozhovoru s Emilem Bertou se dozvíte velkou spoustu zajímavých informací o vzdělávání lékařů ve Švédsku a Norsku a také o řešení covidové epidemie v těchto zemích. Emil má mnoho zkušeností s léčbou pacientů s covidem, jelikož vloni na jaře vedl covidovou jednotku v olomoucké nemocnici, a velmi kriticky hodnotil např. primární péči o pacienty s covidem a v zanedbání jejich léčby v prvních dnech nemoci vidí jednu z hlavních příčin vysoké mortality v ČR. V další části rozhovoru velmi důrazně varuje i před ztrátou svobody v důsledku přijetí pandemického zákona.

Děkujeme Robinovi Čumpelíkovi za projekt Inovace republiky v rámci kterého tyto dokumenty vznikly. Další rozhovory najdete zde

MUDr. Šimon Reich

8.března 2022

V poslední době jsme byli svědky tvrzení nejrůznějších odborníků, že se jejich doporučení a predikce opírají o vědu, vědecké poznání či medicínu založené na důkazech. Jenže zároveň se tyto jejich názory nezřídka značně rozcházely. Svou roli v tom sehrála chybná interpretace výsledků výzkumu, nedostatečné povědomí o všech dostupných vědeckých důkazech a někdy dokonce nepochopení toho, co ta medicína založená na důkazech vlastně je. Abychom tento moderní trend lékařství správně pochopili, musíme se podívat do historie.

Během 14. a 15. století, tedy ke konci období označovaného jako středověk, došlo v medicíně k zásadní změně myšlení. Do té doby bylo cokoliv, co hlásaly autority, bráno jako svatá pravda. Pozorování, které bylo v rozporu, bylo vždy označeno za anomálii. Této změně bezesporu napomohla epidemie moru (tzv. černá smrt nebo také velký mor), která v průběhu prvních tří let usmrtila přibližně 12 milionů lidí. Během několika málo let tato epidemie zahubila přibližně čtvrtinu tehdejší evropské populace. Tisíce vesnic se vylidnily a ve městech byl dopad ještě ničivější. Důvěra v “neomylné autority” značně ochabla.

V roce 1543 publikoval Andreas Vesalius, osobní lékař císaře Karla V. a později krále Filipa II., soubor sedmi knih, které se staly biblí lidské anatomie. Okolo roku 1600 byl zkonstruován první mikroskop, kterého dokázal nejvíce využít Leeuwenhoek. V roce 1628 publikoval William Harvey svůj objev krevního oběhu v lidském těle. Tehdejší konzervativci Harveye napadali (jen jim tehdy chyběla nálepka dezinformátor), ale u mladších filosofů našel podporu. A to včetně René Descarta, nejvýznamnějšího propagátora mechanistické filosofie a myslitele vědecké revoluce.

V roce 1660 byla v Londýně založena Královská Společnost, jejíž motto bylo „Nullius in verba“, čímž se myslelo, že slovo (či názor) jednotlivce jako důkaz zkrátka a dobře nestačí. Snem renesančních humanistů bylo revitalizovat medicínu v její původní řecké podobě. Ten se ale střetl s tehdejším přesvědčením, že je nutno začít de novo a vše staré zavrhnout. Ikonou tohoto „medicínského protestanství“ se stal Paracelsus. Jeho základním požadavkem bylo znát principy přírody a při hledání pravdy jít cestou vlastního pozorování a experimentů.

V polovině 17. století začal v medicíně převažovat agresivní vědecký duch. Mechanistická filosofie, která si více cenila věcných důkazů než slov, se již plně ujala. Základem se stalo zkoumání materiální reality. Začala se rozvíjet demografie, epidemiologie a statistika. Na začátku 18. století epidemie moru značně oslabily. Tento ústup moru je vysvětlován různě. Mnozí považují za zásadní vytlačení černých a hnědých krys. Stejně tak je však možné, že začaly působit lokální a celoplošná opatření jako např. izolace či sanitární kordony (karanténa).

Během 18. století byla již zjevná snaha mnohých ustanovit medicínu jako vědu. Zároveň je však toto období charakterizováno maximálními očekáváními na jedné straně a minimálními výsledky na straně druhé. Tehdejší pokrok medicíny se ani zdaleka nemohl rovnat pokrokům ve fyzice nebo chemii. Začalo se čím dál tím více ukazovat, že s medicínou to je mnohem složitější. Praktická (klinická) medicína se sice konečně dostala do přímého dialogu s experimentálními vědami, avšak propast mezi stále přibývajícími poznatky lékařské vědy a praxí se neustále rozšiřovala.

Tato propast se začala zužovat až s příchodem patologické anatomie a patologické fyziologie. Stále více lidí přicházelo na svět za asistence lékařů. U lůžka umírajících byl stále častěji přítomen místo kněze lékař. Vědecká medicína začala postupně vytlačovat církev a náboženství. Úspěch anatomicko-patologického přístupu znamenal ústup přístupu holistického (celostní medicína). Dílo Virchowa „Buněčná patologie“ přinesla zásadní posun. Klinické pozorování již nebylo omezeno jen na to, co bylo vidět z venku, a stanovení diagnózy se o něj mohlo více opřít.

V 19. století se pozornost otočila k objektivním příznakům, detekovatelným fyzikálními diagnostickými postupy, které byly následně potvrzeny či vyvráceny pitvou. Nové laboratorní metody daly vzniknout farmakologii. Klinická medicína usilovala o své „zvědečtění“. Byla však potřeba tisíců hodin strávených u lůžek nemocných a u pitevního stolu. Průkopník fyziologie Claude Bernard ve svém díle „Úvod do studia experimentální medicíny“ z roku 1865 obhajuje experimentální metody v medicíně a upozorňuje, že klinická medicína má dvě kruciální omezení.

Podle Bernarda je klinická medicína zatížena jednak převážně pasivním přístupem a jednak příliš mnoha nepostižitelnými zkresleními, které de facto znemožňují striktně vědecký postup zkoumání. Jinými slovy, biologické vědy je nesmírně obtížné redukovat na fyziku či chemii a v případě konkrétního živého pacienta je to pak zcela nemožné. Částečné řešení nabídl Pierre Charles Alexandr Louis, který do popředí postavil matematiku. I podle něj nebylo možné dosáhnout dostatečně přesných výsledků sebelepšího pozorování studiem jednotlivých případů.

Zato však věřil, že dostatečně přesných výsledků je možné dosáhnout pozorováním velkých a náhodně vybraných souborů pacientů. Teprve rozdíl v jejich více či méně objektivně měřitelné nemocnosti (morbiditě) a smrtnosti (mortalitě) nás může dovést ke spolehlivému závěru, přičemž je třeba brát v potaz tzv. statistickou významnost. Byl to právě Louis, kdo konečně prokázal, že pouštění žilou, které bylo užíváno přes 2 000 let na celou řadu chorobných stavů, nemá u zápalu plic žádný pozitivní účinek. Tímto položil základ klinickému výzkumu a medicíně založené na důkazech.

Klinický výzkum je obecný pojem označující všechny moderní metody lékařské vědy. Cílem tohoto zkoumání je co nejpřesněji popsat příznaky charakteristické pro různé chorobné stavy a odchylky od toho, co je považováno (na základě fyziologického výzkumu) za normální neboli „zdravé“. Takové poznatky jsou pak využívány k identifikaci nebo vývoji účinné (a dostatečně bezpečné) léčby. Ústředním problémem přitom zůstává dialog mezi lékařskou vědou a praktickou (klinickou) medicínou, která pracuje s konkrétními živými bytostmi.

A právě tento dialog je jednou ze tří součástí medicíny založené na důkazech – tzv. EBM – Evidence Based Medicine. Lékař by dle tohoto konceptu měl při výběru léčby přihlédnout k nejlepším dostupným vědeckým poznatkům (o kterých by měl mít co nejlepší přehled). Zároveň je však třeba, aby tyto poznatky propojil se svou klinickou zkušeností a potřebami daného pacienta, na což se (zvlášť v dnešní době) nebezpečně často zapomíná. Při poskytování jakékoliv medicínské péče by měla vždy zůstávat kategorickým imperativem autonomní vůle pacienta.

Často se uvádí pomyslná pyramida medicíny založené na důkazech. Čím jsme v pyramidě výše, tím spolehlivější vědecké důkazy daná metoda může přinést. Zásadní je přitom pojem „může“, protože se jedná o pouhý potenciál. Např. taková dvojitě (či dokonce trojitě) zaslepená randomizovaná placebem kontrolovaná studie, která je dnes považována za tzv. zlatý standard, je nám k ničemu, pokud ji autoři zpackali, zmanipulovali nebo regulérně zfalšovali. V neposlední řadě je třeba si uvědomit, že ve skutečnosti se nejedná o pyramidu medicíny založené na důkazech, nýbrž o pyramidu klinického výzkumu.

Proč nelze celou klinickou medicínu smrsknout pouze na vědecké poznatky? Z mnoha důvodů. Kvalita vědeckých poznatků je přes veškerou snahu značně variabilní. Nejrůznějším zkreslením se není možné zcela vyhnout. Velmi často se daný výzkum provádí špatně nebo dokonce nečestně (zde hraje významnou roli přehnaná motivace peněžním ziskem). Podstatná část výzkumu není nikdy prezentována. Mnoho otázek není dostatečně probádaných. A i když je výzkum proveden správně, výsledky mohou vždy být (s vyšší či menší pravděpodobností) produktem náhody.

Interpretace vědeckých poznatků se proto může významně lišit lékař od lékaře. Je to přirozené a je to tak v pořádku! Kdo chce v lidském životě jistoty, tak se může snažit sebevíc, ale vždy ke svému zklamání nalezne pouze jednu jedinou. Pokrok v medicíně byl sice za posledních několik set let ohromující, ale na zlepšování lidského zdraví se významněji podepsal teprve v posledních asi sto padesáti letech. Dnešní medicína ve skutečnosti prochází velmi hlubokou krizí, která je paradoxně výsledkem jejího dosavadního úspěchu a s ním spojených přehnaných očekávání.

Představa, že si na jakoukoliv nemoc vezmeme pilulku a vše se jako zázrakem vyřeší, je stejně lichá jako ta, že novou a vysoce nakažlivou respirační infekční chorobu zlikvidujeme tím, že zavřeme střední a malé podniky, zatímco továrny na tabák necháme dál běžet, nebo snad tím, že do všech ramen „dobrovolně“ napícháme vakcínu, která naše těla donutí vyrobit protilátky proti jedné jediné části původní varianty stále se vyvíjejícího původce daného onemocnění. Přesto je to představa, ve které v současné době žije většina naší společnosti.

Kdyby bylo možné veškerou medicínu omezit jen na doporučení, která vydávají více či méně vážené, více či méně zkorumpované, více či méně kvalitní instituce jako jsou CDC, ECDC či WHO, mohl by nás léčit kdokoliv od instalatéra přes evolučního biologa až po matematického modeláře. Každý by byl schopen všem pacientům poskytnout zcela uniformní a jedinou „správnou“ péči, která by se opírala o jednu jedinou „správnou“ interpretaci vědeckého poznání (především pak toho, které vzniklo díky financování soukromých firem).

Kvalitní lékař má sice přehled o dostupných vědeckých důkazech, ale zároveň si uvědomuje nedokonalosti výzkumu, který za nimi stojí. Je mu jasné, že jediný, kdo pracuje s pacientem pod přísahou je on sám, a že veškerá odpovědnost jde za ním. Zároveň takový lékař zvažuje u každého pacienta co nejvíce podstatných okolností (o kterých nelékaři nemají ani ponětí) a promítá je do přísně individuálního přístupu. Není sporu o tom, že takového kvalitního lékaře nemůže nahradit sebelepší instituce či sebelepší odborník vystupující v televizi nebo na plakátu.

Zdroje:

1. Porter R. The Greatest Benefit to Mankind. A Medical History of Humanity from Antiquity to the Present. 1997.
2. Porter R. Blood and Guts: A Short History of Medicine. 2003.
3. Sackett D. Evidence based medicine: what it is and what it isn’t. BMJ. 1996;312(7023):71-2. doi: 10.1136/bmj.312.7023.71.
4. Straus S. et al. Evidence-Based Medicine. How to practice and teach EBM. 5th edition. Elsevier. 2019.
5. Greenhalgh T. How to read a paper. The basics of evidence based medicine. 2nd edition. BMJ Books. 2001.
6. Hulley S. et al. Designing Clinical Research. 4th edition. Wolters Kluwer. 2013.
7. Goldacre B. Bad Pharma: How Drug Companies Mislead Doctors and Harm Patients. Fourth Estate. 2012.
8. Goldacre B. Bad science. Fourth Estate. 2008.
9. Groopman J. How Doctors Think. Houghton Mifflin. 2007

Zuzana Krátká, Robin Čumpelík

Již několik členů SMIS se objevilo mezi hosty projektu Inovace republiky. krátký Začněme krátkým sestřihem, na kterém SMIS představuji, což se hodí jako úvod ke dvěma novým videím s Hankou Zelenou a Tomášem Fürstem.

Předsedkyní SMIS je MUDr. Hana Zelená, Ph.D. , která vystudovala všeobecné lékařství 3. LF Univerzity Karlovy. Atestaci má z lékařské mikrobiologie a z neurologie. V oboru epidemiologie absolvovala doktorské studium na Fakultě vojenského zdravotnictví v Hradci Králové s tématem disertační práce „Molekulární epidemiologie hantavirových infekcí“. Od roku 2010 vede oddělení virologie a Národní referenční laboratoř pro arboviry ve Zdravotním ústavu Ostrava. Je konzultantkou antibiotického střediska. Zastupuje Českou republiku v Emerging Viral Diseases Laboratory Network, laboratorní odborné skupině ECDC pro diagnostiku virových chorob. Je členkou Společnosti pro lékařskou mikrobiologii ČLS.

S Hankou jsem se seznámila v září 2020 na semináři firmy Dynex v Buštěhradě, kde přednášela o svých výsledcích u pacientů s covidem. Tehdy jsme jich my měli asi 14, ale Hanka už měla velký soubor a hlavně měla zavedené virus neutralizační testy a my jsme žasli, jak jim to funguje… Už mi to přijde jako pravěk…

V rozhovoru vypráví o oboru virologie, logice testování a vyhodnocování testů, o komunikačních přešlapech našich vládních představitelů např. o tom, co znamená bezinfekčnost. A zmiňuje se i o tom, jak se přistupuje k infekci HIV úplně jinak než v případě koronaviru.

RNDr. Tomáš Fürst, Ph.D. vystudoval matematické modelování na Matematicko-fyzikální fakultě University Karlovy. Učí matematiku na Univerzitě Palackého v Olomouci. Věnuje se matematickému modelování přírodních procesů, práci s daty, bayesovské pravděpodobnosti, strojovému učení, ale i technické a průmyslové matematice. Díky Fulbrightovu stipendiu studoval na jedné z nejlepších světových univerzit v USA a leccos se tam naučil. S Tomášem jsme se poznali v roce 2019, tedy ještě před dobou covidovou a společně jsme napsali první články, které by se daly považovat jako prazáklad publikační činnosti SMIS. Tomáš se však už dříve velmi intenzivně vyjadřoval k vědeckému životu na olomoucké univerzitě. Tedy jako rebel má za sebou dlouhou a bohatou kariéru. Covid jen stočil jeho přísné oko od falšovaných publikací jiným směrem. Jeho články se objevují na DŽurnálu, na Finmag.cz a nyní na blogu ECHO24. Je spoluzakladatelem Centra bayesovské inference 4BIN, staršího bratra SMIS…

Snad se vám naše rozhovory líbily. Doporučujeme zabrousit i na kanál Inovacie republiky, projekt Robina Čumpelíka. Můžete ho finančně podpořit na účet 12122128/2010 . Do poznámky napište “ROZHOVORY” .

Arnošt Komárek, Robert Straka

 Ozývají se nám čtenáři, kteří dlouhodobě sledují data na serverech www.seznam.cz nebo www.idnes.cz s tím, že na obou místech se nápadně zvýšil počet neočkovaných osob mezi hospitalizovanými osobami, ačkoliv data ÚZIS ukazují něco jiného. Požádali jsme o vyjádření Arnošta Komárka s Robertem Strakou, naše matematické experty, členy Národního institutu pro zastavení pandemie.

Objevují se tvrzení, že na JIP se s pozitivním testem na výskyt SARS-CoV-2 vyskytují v drtivé většině lidé neočkovaní. Dle oficiálních  dat ÚZIS jsou v tuto chvíli (k 16.2.) očkovaní a neočkovaní na JIP v poměru přesně 1:1 (189 vs. 189). V době vrcholící delta vlny epidemie okolo 5.12.2021 byl tento poměr  přibližně 3:7 (přibližně 300 očkovaných a 700 neočkovaných). Jestli tento poměr značí „drtivou převahu neočkovaných“, nechť každý posoudí sám. Konec konců, pravidelní čtenáři příspěvků SMIS toto všechno vědí, viz nepravidelně aktualizovaný obrázek zatížení JIP pacienty s pozitivním testem rozlišující očkované a neočkované (resp. dřívějším setkáním s virem imunizované či nikoliv).

 V každém případě je dobré si uvědomit, že na JIP prakticky nekončí lidé, kteří se v minulosti s virem potkali a je úplně jedno, jakou „hladinou protilátek“ disponují a zda poté byli nebo nebyli očkováni (viz žluté, resp. zelené body v obrázku držící se na technické nule po celou dobu epidemie). Taktéž je dobré připomenout, že bez ohledu na očkovací status  se v pouze malé míře vyskytují lidé mladí, 95 % pacientů na JIP je starších 35 let, více než 70 % pacientů je starších 60 let.

Pro práci s daty ÚZIS můžete použít i aplikaci Roberta Straky, která je přímo napojená na databázi ÚZIS.

Zuzana Krátká

V rámci našich aktivit se setkáváme se zajímavými lidmi a těší mne, že vám je mohu alespoň trochu představit prostřednictvím videí, která vznikla v projektu Inovace republiky. V tomto článku přinášíme rozhovory Robina Čumpelíka se třemi právníky – Ondřejem Dostálem, Petrem Vackem a Ondřejem Svobodou. Snad budou pro vás přínosným zdrojem informací.

JUDr. Ondřej Dostál, Ph.D., LL.M. je absolventem Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, studoval také v Rakousku a díky Fulbrightově stipendiu i postgraduálně v USA. Je autorem četných publikací z oboru zdravotnického práva v ČR a v zahraničí. Učí na Univerzitě Karlově a na Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví. Odborně se zaměřuje především na regulaci systému zdravotního pojištění, úhrad za zdravotní péči, organizaci zdravotnických zařízení a práva pojištěnců. Roku 2006 získal cenu Právník roku v kategorii Talent roku. Angažuje se v České pirátské straně, v současnosti už politicky činný není. V prosinci 2021 se kvůli rozdílům v hodnotových postojích rozhodl opustit poradní vládní tým koalice Pirátů a hnutí STAN.

V rozhovoru přinášíme názory na současný celospolečenský vývoj, vysvětlujeme důležitost rozboru ověřených zdrojových dat u nás i v zahraničí, ale také přibližujeme angažovanost v současné politice i vládním poradním týmu současných vládních stran. Hovoříme o systému řízení pandemie, problematice nezveřejňování zdrojových dat, důležitosti komunikace či aktivaci pandemického plánu, který nebyl nikdy aktivován. Dále hovoříme o výkladu oficiálních vládních dat a problematice desinformací. “Ten kdo říkal, že očkování znamená bezinfekčnost v červnu 2021, tak nepáchal nic špatného, protože data tomu nasvědčovala. Pokud by ten samý člověk toto veřejně říkal v září 2021, tak by se mýlil a dával by tím najevo, že nesleduje data ze zahraničí ani ze svého vlastního informačního systému České republiky. Začali se objevovat reinfekce tj.infekce po vakcíně a v takovém počtu, že znemožňovaly tvrdit, že je člověk bezinfekční.”, vysvětluje datové souvislosti k účinkům vakcíny a dodává: “Teze, že člověk po dvou dávkách vakcíny je bezinfekční byla chybná, mylná a mohla být nebezpečná tam, když se člověk dostával do kontaktu s osobami citlivými či rizikovými skupinami, kde se choval jako bezinfekční ačkoliv bezinfekční nebyl.”

Další rozhovor je s členem Pro Libertate, právníkem JUDr. Petrem Vackem, odborníkem na mezinárodní právo. Vystudoval Právnickou fakultu UK, obor mezinárodní právo. Působil v diplomatických službách jako attaché na velvyslanectví v Oslo a jako konzul na velvyslanectví ve Vídni a v Tokiu. Na Ministerstvu zahraničních věcí pracoval jako zástupce ředitele mezinárodně právního odboru. Nyní je advokátem se zaměřením na mezinárodní právo veřejné a soukromé a věnuje se problematice ochrany základních lidských práv a svobod.

Hovoříme o dnešní společenské situaci, pandemickém zákonu, tlaku a povinnosti očkování na Integrovaných záchranný systém a ozbrojené složky státu. „Za celou svou praxi jsem neviděl takovou právní normu. Poslední právní forma tohoto druhu byla naposledy v březnu roku 1933, která dala danému kabinetu veškeré dekretární pravomoci na následující období. Prosím, nemalujme si to na růžovou barvu. Vždy, když se zmocní úzká skupina lidi tj. potažmo tři ministři, aby omezila nejzákladnější práva a svobody jednotlivců a skupin, tak to nevede k ničemu dobrému. Vždy se podobné zákony halí do pláštíků blaha, obecného zájmu, ale bohužel vždy to skončí společenskou katastrofou. Jestli projde tento zákon, tak se ústavní pořádek dostal do těžké dopravní bouračky, je odnášen na nosítkách v komatu a z komatu se neprobudí. Tento den vstoupí do dějin, kdy umřelo právo v České republice.„.

Mgr. Ondřej Svoboda je absolventem Právnické fakulty Masarykovy univerzity. Od roku 2007 působí v oblasti civilního práva, zejména procesního, od roku 2013 soudním exekutorem. Působil řadu let v redakční radě odborně stavovského časopisu exekutorské komory a právní a legislativní komisi. Od konce roku 2020 se intenzivně věnuje právním rozborům zásahů státu do občanských práv a svobod a spolupracuje na tvorbě odborných materiálů, které slouží jako podklady k soudnímu přezkumu mimořádných opatření vlády a ministerstev vydávaných v souvislosti se současnou lidskoprávní a ústavněprávní krizí. Na jaře 2021 začal úzce spolupracovat s občanskou iniciativou Zdravé fórum a stal se jedním ze zakládajících členů organizace Pro Libertate.

V rozhovoru se nejprve věnujeme profesi O. Svobody, tedy problematice soudních exekucí. „Snažíme se s některými kolegy již 10 let o změnu systému exekutorů. Chtěli bychom zavedení tzv. teritoriality, což znamená, že exekuční zakázky by přiděloval soud podle předem zavedeného systému. Bohužel se nám to nedaří prosadit, protože některé ty úřady, které jsou navázány na věřitele, si vytvořily takový vliv, že jsou schopné si prolobovat, že takový zákon v poslanecké sněmovně neprojde. Po deseti letech nemáme už moc sil s tím bojovat.“ „Nyní se spíš věnujeme tomu, abychom zachránili podstatu fungování právního státu a vymahatelnost práva. Vymahatelnost práva je jedním z požadavků demokratického právního státu. Pokud v právním státě nefunguje, tak má právo pouze formální roli a nesplňuje požadavky právního státu…“

Pokud se vám rozhovory líbí, sledujte kanál Inovace republiky. Na jeho činnost můžete přispět na transparentní účet: 12122128/2010 . Do poznámky napište “ROZHOVORY”, který je veden na spolek Nová organizace společnosti, IČO 27037703.

Tomáš Fürst

Slovutný spolek Sisyfos se vyjádřil k činnosti našeho spolku. Jak je u samozvaných fact-checkerů zvykem, nijak nerozporuje to, co říkáme, ale kde to říkáme, kdo nás cituje a tak podobně. V předposledním odstavci i jinak pozoruhodného textu však Sisyfos upustil skutečnou perlu:

“V oblasti našeho zájmu se jako zvláště nebezpečná dezinformační organizace jeví jejich pobočný spolek SMIS, protože jejich členové mají formální erudici v dané problematice. Z toho důvodu jsou schopni snad neúmyslně, ale dost možná i úmyslně produkovat sofistikované dezinformace. Precizní ověřování (fact-checking) takových textů je mimořádně náročné, proto je vhodnou strategií k odfiltrovávání dezinformací obsah vytvořený spolkem SMIS ignorovat.“

Přeložím vám to do češtiny: Dezinformace produkované SMIS jsou tak sofistikované, až jsou pravdivé, takže je nejde pomocí dat vyvrátit. Proto všechny na kolenou prosíme, ať je nečtou!

Konečně jsem pochopil, proč se spolek skeptiků jmenuje po bájném řeckém hrdinovi. Vyzývat všechny, ať ignorují pravdivý popis reality vytvořený lidmi, kteří danému oboru rozumí, je skutečně sisyfovská práce. Není na čase, aby kolega Grygar přestal zaštitovat tuto komedii svým jménem?