Mainstreamová média jsou obsazena odborníky podporujícími očkování a není v nich prostor na jakýkoliv příspěvek, který by nabádal k opatrnosti a který by se zastal lidí s přirozenou imunitou. Jsme rádi za prostor, který dostaneme jinde a umožní nám třeba upozornit na rizika spojená s očkováním dětí a mladých lidí. Rozhovor Zuzany Krátké v Parlamentních listech je uveden zde
Blog
Proč je důležité psát žaloby na mimořádná opatření? A v čem došlo k průlomu?
Ptá se: Zuzana Krátká, imunolog
Odpovídá: Ondřej Svoboda, právník, soudní exekutor
Práva si musíme střežit
Na věc lze nahlížet dvěma úhly pohledu – čistě právním a potom celospolečenským. Z právního hlediska stojí za připomenutí jedna právní zásada, která platí již od dob starověkého Říma: „vigilantibus iura scripta sunt“ („zákony jsou psány pro bdělé“). Ta vyjadřuje jeden ze základních pilířů moderního práva a znamená, že každý si musí střežit svá práva, resp. mocenská ochrana se poskytuje jen těm subjektivním právům, jejichž držitelé o ně dbají a aktivně je vykonávají a v případě porušení je vymáhají. Práva, o která nikdo nedbá, postupně zanikají nebo se stávají nevymahatelnými.
Mimořádná opatření vydávaná v souvislosti s výskytem viru SARS-CoV-2 od samého počátku, tedy od jara 2020, zcela zásadně zasahují do základních práv a svobod všech občanů ČR. Řadě lidi se to samozřejmě nelíbí, ale jediné, co proti tomu učinili, bylo, že si postěžovali mezi přáteli. Tím ale výše uvedenou zásadu zdaleka nenaplňují a nemohou očekávat, že se situace sama změní. Pokud tedy někdo nesouhlasí s tím, že mu stát zasahuje do základních práv a svobod, jedinou cestou, jak se takovým zásahům postavit, je psát žaloby a zásahům výkonné moci státu se bránit.
Omezování základních práv a svobod bez pravidel
Ze společenského hlediska je situace poněkud složitější, přesto více srozumitelná. Česká republika je demokratický právní stát, to je uvedeno hned v úvodu Ústavy. Principy demokratického právního státu jsou zjednodušeně postaveny na tom, že stát jsou jeho občané. Protože ale všichni rozhodovat nemohou, vysílají své zástupce ve volbách do parlamentu, jehož úkolem je vytvářet zákony a stanovovat limity pro výkon veřejné moci. Správu země pak vykonává vláda a další jí podřízené správní úřady v mezích, které jí stanoví parlament. Tak by to mělo být. Bohužel, vzhledem k základní lidské vlastnosti vyjádřené příslovím „s jídlem roste chuť“ někteří členové vlády poněkud pozapomněli, že význam pojmu „vláda“ v demokratickém právním státě neznamená vládnout občanům, ale vládnout pouze svým podřízeným orgánům při správě země, kterou jí do správy lid svěřil. A z tohoto nepochopení vlastní funkce pak vyvstávají tendence některých politiků počínat si za hranou mantinelů, které jim stanoví zákon. Dokonce v některých případech projevují snahu své nezákonné počínání zlegalizovat tím, že přesvědčí zástupce lidu v parlamentu, aby jim mantinely uvolnili. Dochází tak ke zcela obrácenému přístupu ke správě země, kdy vláda jedná nezákonně a vyžaduje po parlamentu, aby zákony, tedy pravidla pro fungování správy, upravil dle jejích požadavků. Občana se pak už nikdo neptá. Tím dochází ke zcela zásadnímu popření základní zásady demokratického státního zřízení, že moc státu je odvozená od jeho občanů, a státní zřízení se začíná přibližovat spíše totalitě nebo absolutismu. Jednou ze zásadních pojistek proti tomu, aby se systém od demokracie nepřeměnil na jinou formu vládnutí, jsou soudy, které by měly vystupovat nezávisle jak na lidu, tak na správcích země (tedy vládě a správních orgánech) a měly by dbát na to, aby ani při správě státu ani při tvorbě zákonů v parlamentu nedocházelo k poškozování občanů tohoto státu, resp. jejich základních práv a svobod. Žádné řízení před soudem a zejména takové, které přezkoumává postup státu, resp. výkonné moci, proti vlastním občanům, tedy nemůže být na škodu, neboť se jím přezkoumává, zda správa nepřekračuje své pravomoci dané jim zákony a parlament neumožňuje výkon státní správy na úkor občanských práv a svobod.
Co se stalo na jaře 2020? Přesvědčování parlamentu samozřejmě není nic jednoduchého, proto je logické, že se ti, kteří prahnou po moci ve větším rozsahu, než je jim zákony dáno, ujmou jakékoli příležitosti, která jim umožňuje realizovat svoji touhu skutečně vládnout. Tak tomu bylo na jaře 2020, kdy vláda vyhlásila první nouzový stav a výrazně omezila řadu základních práv a svobod občanů státu. Využila k tomu drastických scén na ulici umírajících lidí v Číně, které se šířily sociálními sítěmi, reportáží o kolabujícím zdravotnictví v Itálii, které způsobila jedna přeplněná nemocnice v Bergamu, a projev generálního ředitele WHO o tom, že začíná pandemie, ačkoli v době tohoto projevu bylo evidováno na celém světě se 7,5 miliardami obyvatel kolem 4 tisíc úmrtí na záhadné respirační onemocnění. Vláda spolu s hromadnými sdělovacími prostředky dokázaly vyvolat takový strach, že se jen málokdo ptal, zda je drastické omezení práv a svobod skutečně nutné a zda nedochází ke zcela nedůvodnému převzetí vlády nad zemí jejími správci. Ti, kteří poukazovali na nesmyslnost přijímaných opatření, byli zpravidla umlčeni, označeni za dezinformátory, vyhozeni z práce nebo sesazeni ze své funkce a dehonestováni.
Pomocí napadání mimořádných opatření můžeme přimět ministerstvo přesně definovat situace, kdy opatření smysl mají a kdy už jsou zbytečná
Naštěstí se i přesto několik jedinců našlo a vzhledem k tomu, že členové vlády měli jiné starosti, než se bavit s občany, např. museli zajistit obchodování se zdravotnickými prostředky, obrátili se na jedinou instituci, která jim měla ochranu poskytnout, a to byl soud. Bohužel do konce roku 2020 soudy nebyly schopny rozhodnout, který z nich se má ochraně porušovaných práv a svobod občanů věnovat. Těch několik aktivistů, kteří nepodlehli propagandě strachu a vládního nátlaku, tedy pendlovalo mezi Ústavním soudem, obecnými civilními soudy a soudy správními, aniž by dosáhli jakéhokoli meritorního rozhodnutí. Teprve na počátku roku 2021 se začínala v rozhodování soudů objevovat jakási vodítka, dle kterých bylo možné určit, na který správný soud se pro ochranu svých práv obrátit. Tomu však učinilo přítrž přijetí pandemického zákona, který striktně určil jako příslušný soud Nejvyšší správní soud. Kam se tedy obrátit, bylo po roce, kdy se nebylo možné ochrany proti státu domoci, jasno. Bohužel, uplynutím tak dlouhé doby se poněkud vytratila původní myšlenka spočívající v přezkumu, zda je důvod k tak drastickým opatřením, která vláda ve své sebestřednosti přijímala. Soudy tak řešily zpravidla pouze formální otázky a dopady opatření, namísto toho, aby zkoumaly základní otázku – existují skutečně objektivní a legitimní důvody pro opatření vlády? Tu soud rozhodl, že některé opatření je nezákonné, protože chybí odůvodnění. Jindy soud rozhodl, že opatření nezákonné není, protože porušení práv není zas takové. V jiném případě opatření zrušil, protože neseděla slovíčka. Ale rozhodnutí o tom, zda skutečně existuje důvod, na jehož základě by vláda měla právo si usurpovat veškerou moc ve státě a zcela beztrestně zasahovat do práv a svobod občanů, tomu se soudy stále usilovně vyhýbají. Ač je to otázka zcela zásadní. Nezbývá tedy, než se soudu ptát znovu a znovu, zda jsou splněny mimořádné podmínky, za kterých může vláda rozsáhle zasahovat do základních práv a svobod občanů a zda každé z opatření, které stát vydal, bylo v souladu se zákonem nebo nebylo. Přicházíme totiž na to, že v otázce pandemií vlastně neexistují žádná pravidla. Epidemii nikdo nevyhlašuje, nikdo neukončuje, žádný právní předpis ani nedefinuje, co to epidemie je. To v důsledku znamená, že vláda může omezovat základní práva a svobody kdykoli se jí zachce, stačí k tomu záminka v podobě nějaké běžné nemoci, o které nějaký rádoby odborník prohlásí, že je smrtelně nebezpečná a hrozí díky ní naše vyhynutí. Stačí dokonce i jen teoretická možnost, že by se jen taková nemoc „mohla objevit“, jak je tomu dnes v případě tzv. mutací koronaviru. Za dané situace to tedy není nikdo jiný, než opět soud, který musí nalézt mantinely, ve kterých je vláda oprávněna se v obdobných situacích pohybovat, minimálně proto, aby se při další podobné situaci neopakovalo to, co se děje dnes.
V posledních dnech se zdá, že se soud konečně přibližuje pravé podstatě problému, byť ve svých rozhodnutích to netvrdí výslovně. Po soudech požadujeme, aby věcně přezkoumával, zda existuje skutečně vážné ohrožení životů a zdraví, které by opravňovalo ministerstvo k vydávání mimořádných opatření, jimiž zasahuje do základních práv a svobod občanů. Zatím sice soudy rozhodují na základě toho, že ministerstvo opatření nedostatečně odůvodňuje, nicméně jsme přesvědčeni o tom, že tím v podstatě směřuje ke stejnému cíli. Pokud totiž ministerstvo není schopno opatření řádně odůvodnit, pak je to zřejmě právě proto, že důvody pro vydávání opatření neexistují, a proto je není ministerstvo schopno v odůvodnění opatření doložit.
Pouze pokud nebudeme lhostejní, můžeme kontrolovat pravidla hry a udržet demokracii
Soudní přezkum jakéhokoli rozhodnutí vlády, resp. výkonné moci ve státě obecně, je tedy zejména kontrolou, zda stát nepřekračuje své pravomoci a zda do práv a svobod občanů státu nezasahuje více, než je k řádné správě státu nutné. Jedná se tak o jednu z nenahraditelných pojistek zachování demokratického právního státu, kterou je potřeba využívat, kdykoli má někdo pocit, že stát nastavené mantinely překročil. Budeme-li k takovým přešlapům lhostejní a nebudeme-li si svá práva hájit, může se stát, že zaniknou nebo se stanou nevykonatelná. Pokud k tomu je většina společnosti lhostejná, buďme rádi, že existuje alespoň několik občanů, kteří lhostejní nejsou a za svá práva a, v konečném důsledku, i za práva ostatních občanů, bojují.
A i když cesta soudního přezkumu v tuto chvíli působí nesmyslně, když i povinnosti, které soud označil za nezákonné, nadále platí v podobě nových opatření, jsme přesvědčeni, že to smysl má. V první řadě proto, že jakékoliv nezákonné opatření otvírá cestu k tomu, aby se lidé mohli domoci náhrady újmy, kterou jim vláda způsobila. Ale i proto, že je nezbytné, aby právě soudy nastavily ony mantinely pro budoucnost. Aby se podobná situace, jakou jsme za poslední rok prožili, nemohla již nikdy opakovat. A abychom z ní měli my, i naši správci, poučení. I proto jsme nedávno podali ústavní stížnost, v níž žádáme Ústavní soud právě o to, aby stanovil jasná pravidla pro situace, kdy si vláda usurpuje více moci, než je v demokratickém právním státě akceptovatelné.
Proč to chodí ve vlnách?
Tomáš Fürst
Proč je třeba vlnám rozumět
Jediné, co lze o koronaviru říct poměrně spolehlivě, je to, že chodí ve vlnách. Podívejte se třeba sem, vyberte si téměř libovolnou zemi a uvidíte křivku, která se během posledních 14 měsíců vlní nahoru a dolů. Někde vytvoří dvě vlny, někde tři, někde čtyři. Na severní polokouli jsou vlny spíše v období říjen—březen, na jižní polokouli je v tomto období naopak případů spíše méně, ale moc jasné pravidlo to taky není.
Pokud chceme brát jakékoliv predikce aspoň trochu vážně, musíme pochopit, co je příčinou této dynamiky. Proč to chodí ve vlnách? Je naivní se domnívat, že můžeme věřit kvantitativním předpovědím (tedy kolik případů bude kdy), pokud nerozumíme vývoji ani kvalitativně (tedy jestli to půjde nahoru nebo dolů).
Proč chodí ve vlnách chřipka?
Nejrozumnější je začít tím, že se zeptáme, proč chodí ve vlnách ostatní epidemie respiračních onemocnění. Proč chodí ve vlnách běžná chřipka? Překvapivá odpověď je, že nikdo vlastně neví. Jasné je, že každý rok přijde trochu jiná mutace chřipkového viru, ale proč je u nás chřipková sezóna v zimě a na jižní polokouli v létě a proč je periodicita roční – to úplně jasné není. Uslyšíte mnoho více či méně plausibilních domněnek, například:
- V zimně jsou lidé více zavření v uzavřených a nevětraných prostorách.
- V létě se respiračním virům nedaří, protože jsou lidé více venku, je nižší relativní vlhkost vzduchu a UV záření viry likviduje.
- V zimě je větší vlhkost vzduchu a kapénky tak mohou déle poletovat [1].
- Různé nespecifické řeči o ročním cyklu imunity či koexistenci s jinými organismy.
Ale rozhodně nelze říct, že by mezi epidemiology panovala shoda. Stejně tak je nejasné, proč například nechvalně známá epidemie španělské chřipky po první světové válce přišla ve dvou vlnách, přičemž ta druhá byla vražednější.
Bestiář hypotéz
V kontextu dnešní debaty o koronaviru lze zaregistrovat několik hlavních hypotéz, proč chodí ve vlnách. Poctivě jsem se pokusil sehnat jich co nejvíc a nabízím následující hrubou kategorizaci. V tomto úvodním představení se záměrně nevěnuju otázce, které z uvedených hypotéz považuju za více či méně plausibiliní:
1. Vládní intervence. Mnoho lidí se poměrně neproblematicky domnívá, že vlny jsou důsledkem vládních opatření. Vlády zavedly lockdowny – epidemie šla dolů, předčasně se rozvolnilo – epidemie zase zrychlila a tak dále. Tento typ myšlení vykazují zejména lidé, kteří se někdy setkali s SIR modelem. Ten totiž umí vymodelovat jen jeden kopeček v počtu nakažených. Když potom vidíme ve skutečnosti kopečků více, svádí to k představě, že se musely nějak změnit vnější podmínky, tedy že vidíme efekt vládních opatření. Mnoho „expertů“ navíc tento pohled skrze média každodenně a zcela sebejistě sděluje národu. Až to vypadá, že žádné jiné vysvětlení ani nepřichází v úvahu.
2. Změna chování lidí. Pokud lidé změní své chování v důsledku vládních opatření, jsme zpátky v bodu 1. Ale lidé mohou změnit své chování spontánně, prostě proto, že vidí, co se kolem děje. Tímto způsobem vysvětloval ředitel UZISu Dušek akceleraci epidemie v druhé polovině února – tvrdil, že lidé asi opatření přestali dodržovat.
Bývá také tendence vystopovat původ každé další vlny k nějakému „prvotnímu hříchu“, jako třeba masové koupání v Ganze, fotbalovému utkání v Itálii, demonstraci ve Španělsku, předčasnému otevření škol a tak dále. I tento bod lze zařadit do kategorie „změna chování lidí“.
3. Změna chování viru. Poměrně přirozené vysvětlení každé další vlny je, že došlo k nějaké mutaci, která je nakažlivější než ta předchozí. Například situace v Indii k tomuto názoru přímo vybízí. O britské mutaci v Evropě víme své, v mnoha zemích máme dostatek dat na to, abychom potvrdili, že skutečně postupně vytlačila původní varianty. Virus se chová, jako kdyby četl učebnice ekologie – čím více opatření proti jeho šíření učiníme, tím větší evoluční výhodu dáme nakažlivějším variantám.
4. Vnější cyklické podmínky. Vlny v počtu případů mohou být odrazen vln v nějakém vnějším faktoru. Prvním podezřelým je samozřejmě počasí, ale uvažovat lze i o vlhkosti, UV záření, teplotě, hladině vitaminu D, … Tento bod je vlastně nadmnožinou bodu 1, kdy místo intervencí vlády uvažujeme intervence přírody/pánaboha [2].
5. Skryté (vnitřní) cyklické podmínky. Kdyby například trvala imunita po nákaze asi 3 měsíce, bylo by dosti zřejmé, že po první vlně lze očekávat další, a pak další – sérii tlumených oscilací vedoucích k nějaké finální rovnováze. Ovšem naše poznatky o protilátkové ani buněčné imunitě tomu neodpovídají. Nevíme ale nic o slizniční imunitě a není vyloučeno, že tam tento krátkodobý efekt existuje.
6. Emergentní jevy. Zdaleka nejzajímavější jsou vysvětlení, která nepotřebují ani zásah „vyšší moci“ (opatření, léto, …) ani vnitřní či vnější cyklické drivery (tedy něco, co samo dělá vlny, a tím způsobuje vlny v epidemii) a dokonce ani jakoukoliv změnu v chování lidí či viru. Je dosti důležité si uvědomit, že něco takového je vůbec možné. Vidím minimálně následující dva typy emergentního chování.
Koexistence. Klasické populační modely (například Lotka-Volterra model) produkují cykly naprosto běžně v důsledku predace a/nebo ekologické konkurence. Lišky sežerou zajíce, tím populace zajíců klesne, to ale způsobí úbytek lišek, takže se zajíci zase namnoží, a tak dál pořád dokola. V případě epidemie můžeme uvažovat o „ekologické konkurenci“, ve které o životní prostor na našich sliznicích usiluje mnoho různých virů, bakterií, parazitů a kdoví čeho dalšího. Zaznamenali jsme vymizení chřipkového viru, ale neumíme to vysvětlit. Možná epidemické cykly nějak souvisejí s jinými viry/bakteriemi/parazity.
Roli onoho ekologického „konkurenta“, se kterým epidemie tančí v cyklech, ovšem může hrát i něco méně hmatatelného, než je chřipkový virus. Například strach, který se ve společnosti různě objevuje a mizí v návaznosti na vlny epidemie a vlny doprovodné mediální masáže.
Topologie. Představte si tři hromady suchého listí nedaleko od sebe. Když zapálíte jednu, dostanete první vlnu požáru. Časem ale jiskra přeskočí do druhé hromady a rozjede se druhá vlna. A tak dále. Nejsou ve společnosti takto skryté hromádky listí? Podzimní vlna kosila zejména institucionalisované důchodce. Jarní vlna zasáhla více mladších a pracujících. Skutečná síť kontaktů ve společnosti je bohatě strukturovaná a je možné, že tohle samo o sobě stačí k tomu, aby se epidemie šířila ve složitých časo-prostorových vlnách. Je známo mnoho poměrně jednoduchých nelineárních systémů (například Gray-Scottův model), které jsou schopny za konstantních vnějších podmínek a parametrů spontánně produkovat „nevysvětlitelné“ fascinující časo-prostorové vlny.
Proč to chodí ve vlnách?
Je samozřejmě možné, že pravdivé vysvětlení bude kombinace něčeho či všeho výše uvedeného. Taky je možné, že pravdivé vysvětlení bude obsahovat podstatnou složku z hromádky nazvané „emergentní jevy“. Taková vysvětlení jsou lidské intuici protivná, protože neumožňují ukázat na nějakou jasnou „příčinu“ cyklického chování. Ani jedno z toho ovšem neznamená, že bychom měli hledání skutečných příčin epidemických vln vzdát a spokojit se s vágním konstatováním, že vláda epidemii asi nějak (špatně) řídí.
Cílem tohoto textu bylo možné příčiny sepsat a nějak kategorizovat. Na datovou evidenci k jednotlivým hypotézám se podíváme příště.
———————————————–
[1] Ve skutečnosti je to tak, že studený vzduch udrží méně vodní páry než teplý, takže absolutní vlhkost je v zimě typicky nižší než v létě, ale relativní vlhkost je v zimě větší, tedy voda ve vzduchu má blíže ke kondenzaci. A právě kapičky zkondenzované vody jsou dopravním prostředkem pro virus.
[2] Nehodící se škrtněte.
Jak legendární útočník vyškolil ministerské experty
Tomáš Fürst a Hana Zelená
Jaromír Jágr je „celý po sobě“ a udělal nám velkou radost tím, že si nechal změřit protilátky a logicky usoudil, že když je má pozitivní, tak je imunní a očkování mu v toto chvíli může být ukradené. Tomáš s Hankou to skvěle sepsali v blogu publikovaném na facebooku Honzy Hnízdila, kterému tímto děkujeme.
Další blog na ECHO 24 na téma očkování mladé generace
Zuzana Krátká
V článku Vykoupení svobody – pravý důvod vakcinace se už vláda ani nesnaží maskovat publikovaném na ECHO 24 v sekci Úhel pohledu se Zuzka Krátká zamýšlí nad neetickou reklamní kampaní namířenou na mladou populaci a poukazuje zejména na rizika spojená s očkováním. Zarážející na kampani je naprostá neinformovanost lidí o možných zdravotních komplikacích, zveličování přínosu očkování a bezostyšné nabízení „svobody“ pro „dobrovolně“ očkované.
https://echo24.cz/a/SnThC/vykoupeni-svobody–pravy-duvod-vakcinace-se-uz-vlada-ani-nesnazi-maskovat
Se statistikem Komárkem o zavírání škol, testování, vládě i jejích poradcích
S nekonečnou trpělivostí odpovídá Arnošt Komárek na otázky, např. proč nebylo vhodné zavřít školy v tom rozsahu, jaký byl použitý v ČR. Jaký model umožňuje ověřit efekt opatření? Proč se za celý rok se nepodařilo vyvinout vládním expertům kvalitní matematický model? To vše se dozvíte zde https://www.novinky.cz/domaci/clanek/statistik-komarek-zavreni-skol-spise-uskodilo-zvysil-se-pocet-rizikovych-kontaktu-40363111
Protilátkové repetitorium – vyšetření protilátek proti koronaviru v běžné praxi
Zuzana Krátká, Václav Fejt, Radek Kučera, Hana Zelená
Stanovení protilátek proti koronaviru je významným diagnostickým nástrojem, který umožňuje potvrdit prodělanou infekci SARS-CoV-2. Zatímco v České republice se mu stále nedostává žádoucí pozornosti, v USA se již vyšetření protilátek stalo součástí diagnostických algoritmů. Práce publikovaná v Časopise lékařů českých poskytuje ucelené informace o problematice testování protilátek, kinetice tvorby protilátek, typech testů, problematice virus neutralizačního testu. Zvláštní pozornost je věnována i správné interpretaci výsledků testů a problematice reinfekcí.
Statistické modelování pomocí reálných dat
V posledním roce jsme byli konfrontováni s celou řadou tzv. matematických modelů šíření viru SARS-CoV-2. Kromě snahy predikovat budoucí vývoj se některé z těchto modelů snaží též vyvozovat kauzální (příčinné) závěry ohledně efektů nejrůznějších opatření. Bohužel velká část přístupů (a téměř všechny, jež se objevily v českém mediálním prostoru) trpí mnoha zásadními neduhy. Jednotlivé modely stojí na předpokladech, kterých není zrovna málo a které obvykle nelze ověřit žádnými skutečnými daty. Data, kterými jsou tyto modely „krmeny“ potom vykazují hrubé nereprezentativnosti a nekonzistence, jež znemožňují získané závěry jakkoliv zobecňovat na celou populaci. Jedna ilustrace za všechny: aktuálně si např. deník echo24 povšimnul, že ještě před dvěma týdny vládní predikce vývoje epidemie nepočítala s tím, že by týdenní incidence nových nákaz klesla k současným hodnotám pod 25/100 000 dříve než na konci letních prázdnin. Ale jedna další chybná predikce přeci ničemu nevadí, jedeme dál…
Postupně se nicméně objevují v odborné literatuře přístupy hodnocení vývoje epidemie, pod kterými jsou podepsáni odborní statistici, resp. lidé, kteří byli neoddiskutovatelnými experty na modelování náhodných přírodních jevů (jakým epidemie bezesporu je) již dříve než v roce 2020. Jedním takovým je prominentní britský statistik Simon Wood , jehož přístup hodnocení vývoje epidemie byl přijat k publikaci v prestižním odborném časopise Biometrics Woodovy výsledky pro vývoj epidemie ve Velké Británii (a efekt místních opatření) ve zjednodušené formě jsou ke zhlédnutí na jeho webové stránce. Krása Woodova přístupu spočívá v jednoduchosti (jak tomu bývá i v jiných oblastech. Wood nepotřebuje předpokládat téměř nic a jako vstupní data používá pouze údaje o úmrtích ve spojitosti s nemocí COVID-19. Tato data jsou ze své podstaty reprezentativní pro populaci zájmu (protože jsou prakticky úplná) a v rámci jednoho státu též konzistentní (jejich vypovídací hodnota se v čase příliš nemění. Ani jednou z těchto vlastností nedisponují např. rutinně reportovaná data o počtech pozitivně testovaných. Těch několik málo předpokladů Woodova modelu lze navíc pomocí reálných dat validovat. Zásluhou Roberta Straky s přispěním Arnošta Komárka a několika dalších kolegů se můžete ZDE podívat, jak dopadá Woodova analýza a hodnocení skutečného, nikoliv jenom počítačovou simulací domnělého, efektu nejrůznějších opatření nad daty z České republiky.
SMÍŠ se ptá(t) – Jak se pozná epidemie?
Jak se pozná epidemie? Kdo a podle čeho rozhoduje o tom, jestli je výskyt nějaké infekce tak významný, že jej můžeme označit za „epidemii“ a podle jakých kritérií je možné konstatovat, že epidemii skončila?
ptá se: Zuzana Krátká, imunolog
odpovídá: Tomáš Nielsen, advokát
Stav „epidemie“ představuje z právního hlediska velice důležitý fenomén. Obdobně jako „nouzový stav“, definovaný ústavním zákonem č. 110/1998 Sb., totiž v důsledku přírodních událostí (povodeň, požár, epidemie) otvírá prostor pro dočasné zásahy do individuálních osobních práv a umožňuje zcela změnit běžný režim, jak je nastaven ústavním pořádkem České republiky. Narozdíl od nouzového stavu však stavu epidemie chybí jakýkoliv právní rámec. Právní řád České republiky nezná akt veřejné moci, jímž je stav epidemie vyhlášen, příp. ukončen. V současné situaci, kdy neexistuje žádný akt vyhlášení stavu epidemie, je z právního hlediska nezbytné zkoumat důsledky existence (byť i jen tvrzené) epidemie. Zcela zásadní roli zde hraje Ministerstvo zdravotnictví (MZdr), coby vrcholný orgán ochrany veřejného zdraví.
Dne 27. 2. 2021 nabyl účinnosti zákon č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů, (dále jen „pandemický zákon“). Tento zákon nebyl přijat v souladu se standardními pravidly legislativního procesu, ale v režimu tzv. stavu legislativní nouze. Jde o předpis, který MZdr vložil do rukou pravomoc razantně zasahovat do ústavně garantovaných občanských práv a svobod formou tzv. mimořádných opatření. Současně zcela zásadním způsobem zasáhl do pravomocí moci soudní při ochraně před nezákonnými zásahy moci výkonné (orgánů ochrany veřejného zdraví) do ústavně garantovaných individuálních práv a svobod, když v první řadě zrušil obecně platné pravidlo dvouinstančnosti přezkumu těchto zásahů.
Základní předpoklad pro to, aby MZdr smělo pravomoci dle pandemického zákona vykonávat, je vyjádřen v ust. § 1 odst. 1 pandemického zákona tak, že jeho mimořádná opatření musí směřovat ke „zvládání epidemie onemocnění COVID-19 způsobené novým koronavirem označovaným jako SARS CoV-2 a jejích dopadů na území České republiky.“
Aby MZdr (coby vrcholný orgán ochrany veřejného zdraví) mohlo realizovat jakoukoliv pravomoc vyplývající z pandemického zákona, musí splnit minimálně následující podmínky:
- musí prokázat a zdůvodnit, že se v daném časovém okamžiku na území České republiky (nebo jeho části) vyskytuje „epidemie onemocnění COVID-19“ (§ 1 odst. 1 pandemického zákona);
- musí přesně rozlišovat činnosti, jejichž výkon nařizuje, zakazuje či omezuje za účelem „zvládání“ epidemie onemocnění COVID-19, tedy za účelem „likvidace epidemie COVID-19 nebo nebezpečí jejího opětovného vzniku“ (§ 2 odst. 1 pandemického zákona);
- musí přesně stanovit nezbytně nutný rozsah a nezbytně nutnou dobu, na kterou je to které mimořádné opatření nařízeno (§ 3 odst. 1 pandemického zákona);
- svá mimořádná opatření musí komplexně, řádně a srozumitelně odůvodňovat (§ 3 odst. 2 pandemického zákona) právě v návaznosti na účel, pro který je v každém konkrétním případě vydává (kdy obecným účelem musí vždy být likvidace epidemie COVID-19 nebo nebezpečí jejího opětovného vzniku).
Pro konkrétní odpovědi jsme se tedy obrátili na kancelář ministra zdravotnictví. Dne 24. května 2021 jsme položili několik otázek prostřednictvím žádosti o poskytnutí informace dle zákona č. 106/1999 Sb. Vybíráme jen tři nejdůležitější otázky a odpovědi podepsané paní vedoucí kanceláře, ale nenechte se ochudit o celý text uvedený zde:
- Q: Který orgán je oprávněn vyhlásit v České republice stav epidemie (tj. stav, umožňující orgánům ochrany veřejného zdraví ukládat občanům povinnosti v souladu s ust. § 69 zákona č. 258/2000 Sb. či § 2 zákona č. 94/2021 Sb.)?
A: Epidemie je přírodní proces, který nikdo nevyhlašuje. - Q: Který orgán je oprávněn takto vyhlášený stav epidemie ukončit?
A: Epidemie je přírodní proces, který nikdo neukončuje. - Q: Na základě jakých konkrétních údajů určí Vaše ministerstvo, že stav epidemie v České republice skončil?
A: Konec epidemie je signalizován výskytem pouze sporadických případů na stabilní, neměnící se úrovni.
Závěr:
Pokud je podle Ministerstva zdravotnictví epidemie stav, který nikdo nevyhlašuje a nikdo neukončuje, jak tedy poznáme, že epidemie „už není“? Bude tu epidemie už napořád? Pandemický zákon dal exekutivě do ruky nesmírně silný prostředek k omezování našich práv a svobod. Je nejvyšší čas si ujasnit, jak dlouho jí dovolíme, aby jej využívala. Hodně lidí si ještě pamatuje, co v naší zemi znamenalo „dočasně“.
Rozhovor s matematikem Tomášem Fürstem
Tomáš Fürst okomentoval situaci s daty ke koronaviru v rozhovoru na Parlamentních listech.