Ptá se: Zuzana Krátká, imunolog
Odpovídá: Ondřej Svoboda, právník, soudní exekutor
Práva si musíme střežit
Na věc lze nahlížet dvěma úhly pohledu – čistě právním a potom celospolečenským. Z právního hlediska stojí za připomenutí jedna právní zásada, která platí již od dob starověkého Říma: „vigilantibus iura scripta sunt“ („zákony jsou psány pro bdělé“). Ta vyjadřuje jeden ze základních pilířů moderního práva a znamená, že každý si musí střežit svá práva, resp. mocenská ochrana se poskytuje jen těm subjektivním právům, jejichž držitelé o ně dbají a aktivně je vykonávají a v případě porušení je vymáhají. Práva, o která nikdo nedbá, postupně zanikají nebo se stávají nevymahatelnými.
Mimořádná opatření vydávaná v souvislosti s výskytem viru SARS-CoV-2 od samého počátku, tedy od jara 2020, zcela zásadně zasahují do základních práv a svobod všech občanů ČR. Řadě lidi se to samozřejmě nelíbí, ale jediné, co proti tomu učinili, bylo, že si postěžovali mezi přáteli. Tím ale výše uvedenou zásadu zdaleka nenaplňují a nemohou očekávat, že se situace sama změní. Pokud tedy někdo nesouhlasí s tím, že mu stát zasahuje do základních práv a svobod, jedinou cestou, jak se takovým zásahům postavit, je psát žaloby a zásahům výkonné moci státu se bránit.
Omezování základních práv a svobod bez pravidel
Ze společenského hlediska je situace poněkud složitější, přesto více srozumitelná. Česká republika je demokratický právní stát, to je uvedeno hned v úvodu Ústavy. Principy demokratického právního státu jsou zjednodušeně postaveny na tom, že stát jsou jeho občané. Protože ale všichni rozhodovat nemohou, vysílají své zástupce ve volbách do parlamentu, jehož úkolem je vytvářet zákony a stanovovat limity pro výkon veřejné moci. Správu země pak vykonává vláda a další jí podřízené správní úřady v mezích, které jí stanoví parlament. Tak by to mělo být. Bohužel, vzhledem k základní lidské vlastnosti vyjádřené příslovím „s jídlem roste chuť“ někteří členové vlády poněkud pozapomněli, že význam pojmu „vláda“ v demokratickém právním státě neznamená vládnout občanům, ale vládnout pouze svým podřízeným orgánům při správě země, kterou jí do správy lid svěřil. A z tohoto nepochopení vlastní funkce pak vyvstávají tendence některých politiků počínat si za hranou mantinelů, které jim stanoví zákon. Dokonce v některých případech projevují snahu své nezákonné počínání zlegalizovat tím, že přesvědčí zástupce lidu v parlamentu, aby jim mantinely uvolnili. Dochází tak ke zcela obrácenému přístupu ke správě země, kdy vláda jedná nezákonně a vyžaduje po parlamentu, aby zákony, tedy pravidla pro fungování správy, upravil dle jejích požadavků. Občana se pak už nikdo neptá. Tím dochází ke zcela zásadnímu popření základní zásady demokratického státního zřízení, že moc státu je odvozená od jeho občanů, a státní zřízení se začíná přibližovat spíše totalitě nebo absolutismu. Jednou ze zásadních pojistek proti tomu, aby se systém od demokracie nepřeměnil na jinou formu vládnutí, jsou soudy, které by měly vystupovat nezávisle jak na lidu, tak na správcích země (tedy vládě a správních orgánech) a měly by dbát na to, aby ani při správě státu ani při tvorbě zákonů v parlamentu nedocházelo k poškozování občanů tohoto státu, resp. jejich základních práv a svobod. Žádné řízení před soudem a zejména takové, které přezkoumává postup státu, resp. výkonné moci, proti vlastním občanům, tedy nemůže být na škodu, neboť se jím přezkoumává, zda správa nepřekračuje své pravomoci dané jim zákony a parlament neumožňuje výkon státní správy na úkor občanských práv a svobod.
Co se stalo na jaře 2020? Přesvědčování parlamentu samozřejmě není nic jednoduchého, proto je logické, že se ti, kteří prahnou po moci ve větším rozsahu, než je jim zákony dáno, ujmou jakékoli příležitosti, která jim umožňuje realizovat svoji touhu skutečně vládnout. Tak tomu bylo na jaře 2020, kdy vláda vyhlásila první nouzový stav a výrazně omezila řadu základních práv a svobod občanů státu. Využila k tomu drastických scén na ulici umírajících lidí v Číně, které se šířily sociálními sítěmi, reportáží o kolabujícím zdravotnictví v Itálii, které způsobila jedna přeplněná nemocnice v Bergamu, a projev generálního ředitele WHO o tom, že začíná pandemie, ačkoli v době tohoto projevu bylo evidováno na celém světě se 7,5 miliardami obyvatel kolem 4 tisíc úmrtí na záhadné respirační onemocnění. Vláda spolu s hromadnými sdělovacími prostředky dokázaly vyvolat takový strach, že se jen málokdo ptal, zda je drastické omezení práv a svobod skutečně nutné a zda nedochází ke zcela nedůvodnému převzetí vlády nad zemí jejími správci. Ti, kteří poukazovali na nesmyslnost přijímaných opatření, byli zpravidla umlčeni, označeni za dezinformátory, vyhozeni z práce nebo sesazeni ze své funkce a dehonestováni.
Pomocí napadání mimořádných opatření můžeme přimět ministerstvo přesně definovat situace, kdy opatření smysl mají a kdy už jsou zbytečná
Naštěstí se i přesto několik jedinců našlo a vzhledem k tomu, že členové vlády měli jiné starosti, než se bavit s občany, např. museli zajistit obchodování se zdravotnickými prostředky, obrátili se na jedinou instituci, která jim měla ochranu poskytnout, a to byl soud. Bohužel do konce roku 2020 soudy nebyly schopny rozhodnout, který z nich se má ochraně porušovaných práv a svobod občanů věnovat. Těch několik aktivistů, kteří nepodlehli propagandě strachu a vládního nátlaku, tedy pendlovalo mezi Ústavním soudem, obecnými civilními soudy a soudy správními, aniž by dosáhli jakéhokoli meritorního rozhodnutí. Teprve na počátku roku 2021 se začínala v rozhodování soudů objevovat jakási vodítka, dle kterých bylo možné určit, na který správný soud se pro ochranu svých práv obrátit. Tomu však učinilo přítrž přijetí pandemického zákona, který striktně určil jako příslušný soud Nejvyšší správní soud. Kam se tedy obrátit, bylo po roce, kdy se nebylo možné ochrany proti státu domoci, jasno. Bohužel, uplynutím tak dlouhé doby se poněkud vytratila původní myšlenka spočívající v přezkumu, zda je důvod k tak drastickým opatřením, která vláda ve své sebestřednosti přijímala. Soudy tak řešily zpravidla pouze formální otázky a dopady opatření, namísto toho, aby zkoumaly základní otázku – existují skutečně objektivní a legitimní důvody pro opatření vlády? Tu soud rozhodl, že některé opatření je nezákonné, protože chybí odůvodnění. Jindy soud rozhodl, že opatření nezákonné není, protože porušení práv není zas takové. V jiném případě opatření zrušil, protože neseděla slovíčka. Ale rozhodnutí o tom, zda skutečně existuje důvod, na jehož základě by vláda měla právo si usurpovat veškerou moc ve státě a zcela beztrestně zasahovat do práv a svobod občanů, tomu se soudy stále usilovně vyhýbají. Ač je to otázka zcela zásadní. Nezbývá tedy, než se soudu ptát znovu a znovu, zda jsou splněny mimořádné podmínky, za kterých může vláda rozsáhle zasahovat do základních práv a svobod občanů a zda každé z opatření, které stát vydal, bylo v souladu se zákonem nebo nebylo. Přicházíme totiž na to, že v otázce pandemií vlastně neexistují žádná pravidla. Epidemii nikdo nevyhlašuje, nikdo neukončuje, žádný právní předpis ani nedefinuje, co to epidemie je. To v důsledku znamená, že vláda může omezovat základní práva a svobody kdykoli se jí zachce, stačí k tomu záminka v podobě nějaké běžné nemoci, o které nějaký rádoby odborník prohlásí, že je smrtelně nebezpečná a hrozí díky ní naše vyhynutí. Stačí dokonce i jen teoretická možnost, že by se jen taková nemoc „mohla objevit“, jak je tomu dnes v případě tzv. mutací koronaviru. Za dané situace to tedy není nikdo jiný, než opět soud, který musí nalézt mantinely, ve kterých je vláda oprávněna se v obdobných situacích pohybovat, minimálně proto, aby se při další podobné situaci neopakovalo to, co se děje dnes.
V posledních dnech se zdá, že se soud konečně přibližuje pravé podstatě problému, byť ve svých rozhodnutích to netvrdí výslovně. Po soudech požadujeme, aby věcně přezkoumával, zda existuje skutečně vážné ohrožení životů a zdraví, které by opravňovalo ministerstvo k vydávání mimořádných opatření, jimiž zasahuje do základních práv a svobod občanů. Zatím sice soudy rozhodují na základě toho, že ministerstvo opatření nedostatečně odůvodňuje, nicméně jsme přesvědčeni o tom, že tím v podstatě směřuje ke stejnému cíli. Pokud totiž ministerstvo není schopno opatření řádně odůvodnit, pak je to zřejmě právě proto, že důvody pro vydávání opatření neexistují, a proto je není ministerstvo schopno v odůvodnění opatření doložit.
Pouze pokud nebudeme lhostejní, můžeme kontrolovat pravidla hry a udržet demokracii
Soudní přezkum jakéhokoli rozhodnutí vlády, resp. výkonné moci ve státě obecně, je tedy zejména kontrolou, zda stát nepřekračuje své pravomoci a zda do práv a svobod občanů státu nezasahuje více, než je k řádné správě státu nutné. Jedná se tak o jednu z nenahraditelných pojistek zachování demokratického právního státu, kterou je potřeba využívat, kdykoli má někdo pocit, že stát nastavené mantinely překročil. Budeme-li k takovým přešlapům lhostejní a nebudeme-li si svá práva hájit, může se stát, že zaniknou nebo se stanou nevykonatelná. Pokud k tomu je většina společnosti lhostejná, buďme rádi, že existuje alespoň několik občanů, kteří lhostejní nejsou a za svá práva a, v konečném důsledku, i za práva ostatních občanů, bojují.
A i když cesta soudního přezkumu v tuto chvíli působí nesmyslně, když i povinnosti, které soud označil za nezákonné, nadále platí v podobě nových opatření, jsme přesvědčeni, že to smysl má. V první řadě proto, že jakékoliv nezákonné opatření otvírá cestu k tomu, aby se lidé mohli domoci náhrady újmy, kterou jim vláda způsobila. Ale i proto, že je nezbytné, aby právě soudy nastavily ony mantinely pro budoucnost. Aby se podobná situace, jakou jsme za poslední rok prožili, nemohla již nikdy opakovat. A abychom z ní měli my, i naši správci, poučení. I proto jsme nedávno podali ústavní stížnost, v níž žádáme Ústavní soud právě o to, aby stanovil jasná pravidla pro situace, kdy si vláda usurpuje více moci, než je v demokratickém právním státě akceptovatelné.
