Blog

Tomáš Nielsen, Zuzana Krátká, Tomáš Fürst

Stav „epidemie“ obdobně jako „nouzový stav“, definovaný ústavním zákonem č. 110/1998 Sb., otvírá prostor pro dočasné zásahy do individuálních osobních práv zcela mimo obvyklý režim, jak je nastaven ústavním pořádkem České republiky. Narozdíl od nouzového stavu však stavu epidemie chybí jakýkoliv právní rámec.  Právní řád České republiky nezná akt veřejné moci, jímž je stav epidemie vyhlášen, případně ukončen. Možnosti občanů bránit se zneužití “neukončitelnosti epidemie” jsou proto v současnosti minimální.

Dne 27. 2. 2021 nabyl účinnosti zákon č. 94/2021 Sb. o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů, (tzv. „pandemický zákon“), který byl přijat v režimu legislativní nouze. Jde o předpis, který ministerstvu zdravotnictví (MZdr) vložil do rukou zcela nové pravomoci, včetně pravomoci razantně zasahovat do ústavně garantovaných občanských práv a svobod formou tzv. mimořádných opatření. Současně zcela zásadním způsobem zasáhl do pravomocí moci soudní při ochraně před nezákonnými zásahy moci výkonné (orgánů ochrany veřejného zdraví) do ústavně garantovaných individuálních práv a svobod, když zrušil obecně platné pravidlo dvouinstančnosti přezkumu těchto zásahů.

Základní předpoklad pro to, aby MZdr smělo pravomoci dle pandemického zákona vykonávat, je vyjádřen v ustanovení § 1 odstavce 1 pandemického zákona tak, že jeho mimořádná opatření musí směřovat ke „zvládání epidemie onemocnění COVID-19 způsobené novým koronavirem označovaným jako SARS CoV-2 a jejích dopadů na území České republiky.“

MZdr je tedy povinno prokázat:

1. existenci a trvání stavu epidemie, a to nikoliv pouze při jejím vypuknutí, ale i v jejím průběhu, tedy s přihlédnutím k času i lokalitě (v tomto případě onemocnění COVID-19),
2. příčinnou souvislost mezi každým nařizovaným mimořádným opatřením a účelem pandemického zákona,
3. nezbytnost rozsahu a doby účinnosti mimořádných opatření (i ve vztahu k ostatním opatřením),
4. přiměřenost těchto opatření (s ohledem na ústavní požadavek minimalizace zásahů do základních občanských práv a svobod).

Jenže překvapivě ani po roce, co jsme se na území ČR potýkali s epidemií onemocnění COVID-19, není jasné, na základě čeho se krajské hygienické stanice (KHS) či MZdr rozhodují, zda je či není v danou dobu na území ČR epidemie.

Sběr informací na KHS pomocí dotazů podle zákona 106 aneb průzkumný vrt právníkem

V květnu 2021 jsme obeslali všechny KHS sadou dotazů podle zákona 106 o svobodném přístupu k informacím. Získali jsme odpovědi od všech s výjimkou Brna, Liberce a Hradce Králové. Tušili jsme, že odpovědi budou zajímavé, ale co jsme se dozvěděli, to nás docela překvapilo.

Kolik mimořádných opatření v souvislosti s epidemií koronaviru SARS-CoV-2 vydaly KHS od března 2020 do dubna 2021? Kolik mimořádných opatření v souvislosti s epidemiemi vydaly KHS před epidemií COVID-19, tedy od ledna 2017 do února 2020?

Krajské hygienické stanice vydaly od března 2020 do dubna 2021 mnoho mimořádných opatření – nejvíce Ostrava (31) a Jihlava (30), hodně jich bylo v Praze (17) a ve Zlíně (16), nejméně v Plzni (1). To kontrastuje s tím, že před epidemií COVID-19 v období od ledna 2017 do února 2020 nevydaly KHS žádná mimořádná opatření, s výjimkou Ostravy (5) a Prahy (3). Vzhledem k tomu, že průběh epidemie byl velmi podobný ve všech krajích, je docela zajímavé, že se response KHS takto významně lišila. Je ale možné, že jedna KHS vydala tři mimořádná opatření a jiná to samé třeba shrnula do jednoho. Museli bychom jednotlivá MO porovnat, abychom se to dozvěděli.

Na základě jakých informací docházejí KHS k závěru, že na jejich území je epidemie?

Některé KHS reagovaly textem obecné povahy, ve kterém se přímo nevyjádřily k tomu, kdo rozhodne, zda-li epidemie nějakého onemocnění zrovna probíhá, či nikoliv. Například Zlínská KHS uvedla několik odstavců obecného textu lékařské povahy a potom prostě uvedla, že „V současné době ve Zlínském kraji probíhá epidemie onemocnění COVID-19.“ KHS v Ústí nad Labem sdělila, že „Pro stanovení situace výskytu jako epidemického se tedy vychází z dat dlouhodobé surveillance infekčních onemocnění“. Takto vypadaly např. odpovědi i ze Zlína, Ústí či Karlových Varů.

Na základě jakých informací v minulosti došly KHS k závěru, že v jejich kraji existovala epidemie chřipky, spalniček, COVID-19?

KHS dodaly přesné hranice začátku epidemie v případě chřipky (zde panovala shoda na 1600 případů na 100 tisíc obyvatel) a v případě spalniček (zde se názory mírně lišily, ale v zásadě jakýkoliv výskyt více než jednoho případu). V případě nemoci COVID-19 se ale žádná KHS o nějaké kvantitativní kritérium začátku epidemie nepokusila. Pouze KHS Pardubice uvedla, že rozhoduje “počínající komunitní přenos v České republice a též v kraji. Nákaza se začíná šířit v doposud nepostižené populaci u osob, které nebyly v zasažené oblasti ani v kontaktu se zdrojem nákazy. Komunitní přenos je charakterizován 30 % nebo vyšším podílem případů, kde není jasný zdroj nákazy, a to při úhrnném týdenním počtu nově diagnostikovaných osob v dané oblasti 30/100 000 obyvatel nebo vyšším. Pokračuje narůstající trend a denní incidence se zvyšuje.” Není jasné, kde se tahle definice vzala, ale je to jediný pokus o definici tak, aby podle ní bylo možné rozhodnout, zda epidemie nastala či nikoliv. KHS Jihlava explicitně uvedla v přímém rozporu s Pardubicemi, že „U COVID-19 nebyl žádný ukazatel stanoven“.

Kdo vyhlašuje nebo ukončuje epidemii COVID-19?

Některé KHS pravily, že epidemie se ani nevyhlašuje ani neukončuje (Plzeň, Olomouc), což je logicky problematické tvrzení, neboť v tom případě žádná nemůže začít ani skončit. Olomoucká KHS přímo píše „V kompetenci KHS není dle zákona č. 258/2000 Sb. […] vyhlašovat či ukončovat epidemii“. Několik KHS se alibisticky odvolalo na WHO s tím, že právě ona epidemii COVID-19 vyhlásila (Olomouc, Praha, Ostrava). Olomouc je navíc toho názoru, že kromě WHO „epidemiologickou situaci označil za epidemii její nadřízený orgán – tedy MZČR“. KHS Středočeského kraje byla zcela opačného názoru než Olomouc a píše, že „KHS dojde k závěru, že ve Středočeském kraji je stav epidemie za předpokladu naplnění definice epidemie, tj. výskyt většího počtu případů stejného onemocnění, který výrazně překračuje obvykle očekávané hodnoty incidence tohoto onemocnění v daném místě a čase.“ Což znamená, že středočeská KHS epidemii vyhlašuje, ač to dle olomoucké KHS dělat nesmí. Ještě rozhodnější je KHS v Karlových Varech, neboť „KHS KK ukončuje epidemii, pokud se během inkubační doby daného onemocnění neobjeví žádný další případ onemocnění mající souvislost v daném ohnisku nákazy.“

Postupně jsme tedy složili obrázek, dle kterého se v Olomouci vyhlašovat ani ukončovat epidemie nesmí, leč ve středních Čechách se vyhlašuje a v Karlových Varech ukončuje. Stran ukončování epidemie se v lidové tvořivosti KHS objevují i další nápady. KHS z Plzně a Olomouce „epidemii neukončují“, z čehož tedy plyne, že tam bude epidemie patrně trvat už navždy. KHS v Praze soudí, že „Epidemické ohnisko se pokládá za vyhaslé, pokud uplyne od posledního případu onemocnění dvojnásobek času inkubační doby daného onemocnění.“ Tohoto stavu nebude dosaženo nikdy, neboť PCR testy nutně vykazují jistý podíl falešné pozitivity a do té doby, dokud bude onemocnění definováno pouze skrze pozitivní PCR test, lze dosáhnout dlouhodobé nuly pouze tím, že se přestane testovat. KHS v Ústí nad Labem se domnívalo, že „[…] epidemický výskyt považován za ukončený, pokud dojde k poklesu počtu nových případů pod obvyklou mez, případně nejsou aktivním vyhledáváním zjišťovány další nové případy v daném ohnisku, a to minimálně v průběhu maximální inkubační doby daného onemocnění.“ Vzhledem k tomu, že obvyklá mez je nula, ani v Ústí epidemie nikdy neskončí, ačkoliv se s pražskou KHS rozcházely v názoru na požadovaný násobek inkubační doby. Ještě rozhodnější byli v Karlových Varech, neboť „KHS KK ukončuje epidemii, pokud se během inkubační doby daného onemocnění neobjeví žádný další případ onemocnění mající souvislost v daném ohnisku nákazy.“

Většina KHS tedy neposkytla žádné ověřitelné kritérium, kdy epidemie v jejich kraji skončí. A pokud byla poskytnutá kritéria, která jsou ověřitelná, nejsou prakticky dosažitelná. To je poměrně pozoruhodný stav.

Má-li občan za to, že je situace v konkrétní oblasti České republiky vyhodnocena jako stav epidemie neoprávněně, na jaký orgán veřejné moci se může obrátit se žádostí o přezkum?

KHS se v této odpovědi rozcházejí v názoru, jestli se občané mají obrátit na MZČR, správní soudy, jiné soudy, či na všechny zároveň. Pouze Zlínská KHS uvádí přesný citát „Viz. § 13 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů. Soudní přezkum mimořádných opatření […]“.

Na základě jakých konkrétních informací nejsou v dnešní době mimořádná opatření v souvislosti s epidemií koronaviru SARS-CoV-2 vyhlašována v závislosti na existenci konkrétních ohnisek epidemie, ale celoplošně?

Většina KHS opět odpověděla textem obecné povahy, například Zlín „Rozhodující pro vyhlašování mimořádných opatření je rychlost a způsob šíření onemocnění. Pokud se jedná o komunitní šíření nákazy, nastupují celoplošná mimořádná opatření.“ Některé KHS odpovědět odmítly (střední Čechy, Pardubice, Ostrava) s tím, že jim to nepřísluší nebo informaci nemají k dispozici. Některé KHS (Plzeň, Olomouc, Karlovy Vary, Jihlava) odkázaly tazatele na nadřízený orgán, tedy MZdr. KHS z Ústí nad Labem konstatovalo, že „Výskyt onemocnění COVID19 v našem kraji (potažmo v celé ČR – data jsou i k dispozici na MZ) je vyhodnocován dle klasifikace ECDC stále jako stav komunitního přenosu […], čemuž odpovídá celoplošných charakter opatření“.

Co jsme se z průzkumného vrtu dozvěděli?

V dubnu 2021, kdy tento průzkum proběhl, jsme ověřili, že KHS evidentně neměly jednotné instrukce v tom, jak se postavit k epidemii COVID-19. Jednotlivé KHS se diametrálně lišily v názoru, kdo epidemii vyhlašuje a ukončuje, či jakým způsobem stav epidemie vzniká a zaniká. Ani jedna KHS nebyla schopna definovat ověřitelné a prakticky dosažitelné kritérium, po jehož splnění epidemie skončí. KHS se neshodly ani v názoru na to, který orgán může případně situaci přezkoumat.

MZdr musí v případě, že jsou mimořádná opatření vydaná na základě pandemického zákona nebo zákona č. 258/2000 Sb. (dále jen „ZOVZ“) napadena návrhem na jejich zrušení, prokázat, že pro vydání těchto opatření jsou splněny všechny podmínky, předvídané pandemickým zákonem a ZOVZ. Tedy zejména, že tato opatření směřují k likvidaci epidemie (onemocnění COVID-19) nebo k likvidaci nebezpečí jejího opětovného vzniku. MZdr na tuto svou povinnost zcela rezignovalo, ale ani věcně příslušný soud (NSS) její splnění dosud nepožadoval.

V otázce existence „epidemie“ je nezbytné začít opět postupovat dle principu lege artis. Česká republika i svět mají bohaté zkušenosti s řadou epidemií. Ty byly vždy stanoveny na základě počtu nemocných osob. MZdr dosud nebylo schopno prokázat počet skutečně nemocných s COVID-19, namísto toho operuje pojmem „počet prokázaných PCR pozitivních případů“.

MZdr dosud nedefinovalo, co si představuje pod pojmem „likvidace epidemie“.  Zda je účelem snížit počet infekčních osob na nějakou společensky přijatelnou a kontrolovatelnou úroveň nebo zda je cílem nulový počet nakažených osob nebo dokonce nulový počet osob pozitivně testovaných. Úplná eliminace viru je naprostou fikcí, neboť ještě řadu let bude virus kolovat po celém světě a díky cestování se bude přenášet znovu do lokalit, kde jeho výskyt klesne. Je to stejné jako u chřipky či jiných respiračních nemocí. Jedinou možností, jak se s existencí COVID-19 můžeme vyrovnat, je postupně získat kolektivní imunitu (proděláním nemoci nebo očkováním), navodit rovnováhu mezi nosiči a virem a cíleně chránit rizikové osoby. MZdr ve svých rozhodnutích musí zohlednit reálný počet osob, které je ještě třeba chránit a počet osob, které svými nařízeními omezuje. Pokud nesleduje poměr imunních a neimunních osob ve společnosti a nenastavuje omezení pouze tehdy, kdy je to nutné, pak je jeho konání z hlediska historických zkušeností i moderních vědeckých přístupů zcela nepřijatelné.

JUDr. Tomáš Nielsen je advokátem a předsedou sdružení Pro Libertate

Jiří Beneš, Miloš Bohoněk, Pavel Dřevínek, Zuzana Krátká, Hana Zelená

V autorském týmu se sešli čtyři lékaři a jeden biolog. Naše zaměření a naše zkušenosti s problematikou covid-19 jsou rozdílné – jinak se na diskutovaná témata dívá infektolog, a jinak hematolog, mikrobiolog, viroložka nebo imunoložka. Trvalo nám několik týdnů, než jsme v některých otázkách našli shodu.

V první části naší práce uvádíme aktuální informace týkající se diagnostiky infekce SARS-CoV-2, vyšetření protilátek a popisujeme úskalí s plošným testováním kolektivů. V další části se věnujeme problematice očkování, které podporujeme zejména u rizikových osob, současně však zastáváme názor, že by mělo být dobrovolné. Třetím diskutovaným problémem je porovnání imunity získané po infekci a po vakcinaci. Prodělání infekce má svá rizika, ale v ČR je po předchozích vlnách epidemie velký počet osob, které již mají tuto zkušenost za sebou, mají protilátky a jejich imunita je dlouhodobá.

Velmi rychle přibývají také osoby, které prodělávají infekci, ačkoliv jsou očkované! Přítomnost protilátek po infekci nebo po očkování znamená sice nižší riziko rozvoje těžkého onemocnění nebo úmrtí, přesto není ani pro jednu skupinu stoprocentní jistotou, že dotyčný nemůže být infekční a nemůže prodělat lehkou formu onemocnění. Zatímco po infekci je imunita dlouhodobá, po očkování dvěma dávkami odolnost vůči infekci klesá. Na závěr uvádíme naše doporučení k řešení současného stavu.

Doufáme, že tento dokument bude kvalitním podkladem pro diskuse s dalšími odborníky. Určitě se najdou jeho kritici. Ale jen a pouze odborná diskuse podložená fakty a daty nás může posunout dál do toužebně vyhlíženého „normálu“.

Zuzana Krátká,  Václav Fejt, Radek Kučera,  Tomáš Fürst, Hana Zelená 

Vyšlo v časopise: Čas. Lék. čes. 2021; 160: 167-175

Jedním ze základních projevů adaptivní antiinfekční imunity je tvorba specifických protilátek. Jejich přítomnost můžeme detekovat v séru. Pozitivita slouží jako jedno z diagnostických kritérií potvrzujících prodělání virové nemoci, ale často i k potvrzení imunity vůči danému onemocnění. S příchodem onemocnění COVID-19 jako by tato učebnicová teze přestala platit. Mezi odbornou i laickou veřejností se stanovení protilátek a význam jejich přítomnosti opakovaně zpochybňují. V článku shrnujeme informace o imunitě po prodělané infekci virem SARS-CoV-2 a předkládáme výsledky vyšetřování protilátek ze čtyř českých laboratoří, které se jejich stanovení věnují déle než rok. Z našich dat vyplývá, že běžně dostupné diagnostické metody spolehlivě predikují výsledky virus neutralizačního testu, který je zlatým standardem stanovení imunity.

Od dob vzniku článku (od července 2021) se bohužel nepodařilo prosadit pozitivní výsledek protilátek za ekvivalent pozitivního PCR (z pohledu získané imunity), což považujeme za velké selhání odpovědných osob. V ČR do dnešního dne bylo potvrzeno 15,7 % populace s pozitivním PCR, což z nás činí jednu z nejpromořenějších zemí na světě a obecně se soudí, že osob, které prodělaly covid-19 je ve skutečnosti 2-3x více (a našly bychom je díky vyšetření protilátek). Ukazuje se, že po infekci získaná imunita je stejně, ne-li více, spolehlivá než imunita po očkování. Přesto jsou i nadále lidé po nemoci indikováni k očkování. Akceptací přirozeně získané antiinfekční imunity bychom výrazně zvýšili počet osob, které se podílejí společně s osobami očkovanými na kolektivní imunitě.

MUDr. Vladimír Čížek

Až do léta jsme žili v představě, že lidé, kteří jsou očkovaní, nemohou šířit virus v populaci, či přesněji řečeno mohou, ale velmi málo. S příchodem mutace delta, která je přizpůsobivější, došlo k tomu, že čím dál větší počet očkovaných osob se může stát zdroji infekce. Průběh onemocnění u nich je mírnější, jen malý počet očkovaných onemocní vážně, vakcína dobře chrání i před smrtí. Ale šířit infekci mohou očkovaní, kteří vakcinaci prodělali před několika měsíci skoro stejně dobře jako neočkovaní lidé. Naopak lidé po infekci mají riziko reinfekce velmi nízké, u nich je imunita nejtrvalejší.

MUDr. Vladimír Čížek shrnuje problematiku poklesu účinnosti vakcinace vůči infekci v odborném stanovisku připraveném pro potřeby sdružení právníků Pro Libertate.

Doc. RNDr. Arnošt Komárek, PhD., biostatistik

RNDr. Zuzana Krátká, imunolog

Opakovaně se politici, ale i odborníci MZdr a MeSES vracejí k myšlence plošného testování pomocí PCR nebo antigenních testů s cílem prevence výskytu nemoci. Opakovaně (už od září 2020) upozorňujeme na úskalí spojená s plošným testováním. Zatím nejlépe je problematika shrnuta zde :

Podařilo se nám za pomoci JUDr. O. Svobody a MUDr. V. Čížka získat také výsledky plošného testování, které probíhalo v září 2021. Byly směřovány dotazy na všechny Krajské hygienické stanice o počtu prováděných testů a celkem bez problémů a v krátké době jsme od všech získali data.

Z odpovědí vyplynulo, že bylo celkem ve třech kolech provedeno 3 136 679 testů Bylo odhaleno 1183 pozitivních výsledků, mezi nimiž bylo po konfirmaci PCR testy zjištěno 430 pozitivně testovaných dětí.   Tedy mezi více než 3 miliony testy jsme zjistili 0,014% pozitivit. Pouze 198 dětí (0,006 %) mělo klinické příznaky a bylo skutečně nemocných. Při ceně testu 20 Kč za screeningový test a 300 Kč za PCR test by stát za testování dětí zaplatil přibližně 63 mil. Kč. Na odhalení jednoho dítěte s klinickým průběhem (tedy s rizikem, že bude šířit infekci) jsme v průměru utratili téměř 320 tisíc korun.

A to se vyplatí….

Pavel Hošek, Dana Hrubá – VIDIA – DIAGNOSTIKA, s.r.o.

Zuzana Krátká – SMIS

Koronavirus je neposeda a s chutí mutuje. Hygienici by tuze rádi včas odchytili nosiče nových mutací a zabránili tak jejímu šíření, ale zatím vždy, když přišla nějaká nová varianta, rozšířila se rychleji než stačili zasáhnout. Naši kolegové z mikrobiologické a virologické laboratoře VIDIA-DIAGNOSTIKA ve své práci „Britská mutace nového koronaviru v rutinní diagnostické laboratoři“ jednak popsali postup, jakým se typizace britské varianty v laboratoři z kraje roku prováděla a jednak ukázali, jak rychle se podíl vzorků s britskou mutací zvyšoval.

„… První vzorek s podezřením na britskou mutaci byl v pražské laboratoři zachycen 19. 12. 2020 a do konce roku 2020 jsme zaznamenali ještě dalších 5 případů. Řádově jednotky případů britské mutace jsme zaznamenávali do poloviny ledna 2021. Zatímco ještě 14. 1. 2021 byl podíl britské varianty ze všech pozitivních vzorků 12 %, 23. 1. 2021 tvořila britská varianta už 36 % pozitivních výsledků. Britská varianta začala převažovat 2. 2. 2021, kdy tvořila už 62 % pozitivních výsledků a podíl této varianty neustále vzrůstal. V průběhu jednoho měsíce tedy britská varianta z velké části vytlačila původní variantu viru…“

Z uvedeného vyplývá, že to byl opravdu fofr. Své místo na slunci si dravá britská mutace moc dlouho neužila, její sláva skončila na začátku prázdnin, kdy ji vystřídala mutace indická neboli delta. Proto taky tato jinak velmi zajímavá publikace se do tisku v odborném časopise nedostala (čekací doba 6 měsíců byla delší než pobyt britské mutace v naší populaci). Byla by škoda neopublikovat práci vůbec, a tak jsme jí rádi poskytli azyl u nás ve SMIS.

Druhou publikací z dílny VIDIA je práce publikovaná na prolekare.cz s názvem „Které respirační infekce mají aktuálně navrch aneb nemáme jen SARS-CoV-2 – výsledky původní české studie„. Cílem práce bylo pomocí multiplexové metody vyšetřit přítomnost několika různých virů a zjistit, které virové infekce byly nejčastější mezi lidmi s příznaky respiračního onemocnění v srpnu 2021.

Co říká P. Hošek na závěr své práce? „… Etiologie respiračních virových infekcí není omezena pouze na SARS-CoV-2, ale uplatňují se i jiná agens. Největší podíl na „virózách“ má lidský rhinovirus, který je – jak známo – schopen inhibovat replikaci právě SARS-CoV-2. Mohl by zvyšující se počet případů infekcí, za nimiž by stál právě lidský rhinovirus, znamenat snižující se počet případů SARS-CoV-2? Rovněž zajímavé by mohlo být, kdyby se pacienti, kteří jsou testováni pouze na přítomnost viru SARS-CoV-2, testovali i na přítomnost jiných virových respiračních agens. Mohla by zde být rázem epidemie HRV či PIV3? A proč diagnostika akutní virové respirační infekce končí u negativního výsledku na SARS-CoV-2? Z epidemiologického hlediska by jistě bylo přínosné zajímat se právě i o další etiologická agens….“

Tedy covid-19 není jediné respirační onemocnění a nesmíme zapomínat na to, že patogenních virů máme celou řadu. Není důvod z koronaviru dělat i nadále celebritu.

Zuzana Krátká a Jan Brodníček

Je velmi obtížné dostat se mezi nové čtenáře a vzbudit zvědavost, zvláště pokud nehlásáte „běžně sdílené pravdy“, ale snažíte se vysvětlit „poznatky, které jsou MZdr považované za dezinformace“. Podařilo se nám nicméně zaujmout redakce dvou odborných časopisů pro praktické lékaře, které otiskly náš rozhovor v mírně modifikovaných formátech.

V časopise Practicus pro praktické lékaře, který vydává Společnost všeobecného lékařství ČLS JEP nás najdete v čísle 7/2021 na stranách 22-25. V časopise Bulletin, který ale vychází pouze v tištěné formě, nás najdete v čísle 5/2021 na stranách 4-9.

Bohužel ani v jednom z časopisů nebyla možnost uveřejnit citace, kterými dokládáme naše tvrzení. Dovolili jsme si zde uložit ještě pdf rozhovoru včetně odkazů.